Tomáš Halík

 soukromé výpisky z knihy, kterou ¨ Vydalo nakladatelství Lidové Noviny v roce 2015

Do čtyřicítky se drž se starými a po čtyřicítce s mladými.

Vztah víry k soudobé moderní a postmoderní kultuře a filozofii a k mezinárodnímu ekumenismu.

Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím.

Znovu uvěřit, nově přemýšlet o víře, poté co jsme vzali vážně moderní kritiku náboženství a ztroskotání dřívějších způsobů myšlení o Bohu, o víře, smrt Boha.

Naznačuji směr, cestu pohybu, věřím a svou vírou vcházím do tajemství, které se nazývá Bůh

Pravdivost a zralost víry se pozná také podle toho, nakolik víra vytváří prostor pro svědomí, nakolik ho osvěcuje a posiluje.

Žít svůj život jako dialog, ve stálém naslouchání a odpovídání, žít pozorně a odpovědně.

Podívat se na sebe a na své životní situace z určitého nadhledu, nejen očima druhých, ale aby na sobě také pocítil i pohled Boží, aby přijal pozvání a vystoupil alespoň na chvíli tam, kde je svobodný od sebe a vidí se opravdu shora.

Chci-li věřit, otevřu se mnoha rozumovým argumentům pro víru, nechci-li věřit, budu celý život ochotně zakopávat o stále nové důvody ke své nevíře. Chci aby Bůh byl, nebo aby nebyl?

Víra nevidí jako humanistické psychologie (ideologie pozdní moderny), konečný cíl života v sebeuskutečnění. Sebeuskutečnění vidí v sebepřekročení.

Jeden z možných výkladů slova religion (náboženství) je znovu číst s možností nového pochopení.

Ne vy jste si mne vyvolili, ale já si vyvolil vás (JK)

Neznám hlubší projev víry a odevzdanosti, než je vyznání Mariino: U Boha není nemožná žádná věc.

Dnes nehrozí, že budou lidé jako boha uctívat výrobky svých rukou (modly)nýbrž že budou zbožšťovat a adorovat produkci svého rozumu a své fantazie. (novodobá verze pohanství se objevuje i v akademické teologii)

Otevřenost dialogu s rozumem chrání před mělčinou ideologie.

Abraham nevěděl kam jde. Bůh je větší jak naše srdce.

Komplikovanost životních situací, nemožnost volit z několika možných řešení, které by sebou neneslo ale. To vyvolává návaly pochybností.

Jen zraněná víry, na níž jsou patrné jizvy po hřebech, je věrohodná, jen ta může uzdravovat… Jen víra, která je žita. Bůh oceňuje postoje, jednání, činy, které odpovídají pravdám víry, byť pocházejí explicitně z uvědomělé náboženské motivace. Pouhé přesvědčení (názory, slova, hesla) nevtělené do života nic neznamenají. Bůh hodnotí spíše jak ses choval, než to co sis myslel.

Nezačal jsem věřit proto, že mi to něco dává, nýbrž že jsem pochopil určité věci a přijal je i s důsledky.

Petr by frustrovaný neúspěšným rybolovem na moři, ale jeho víra se rodí z důvěry : avšak na tvé slovo spustím znovu sítě.

Dnes už není možné věřit v sílu humanismu zabránit triumfu zla a násilí v dějinách. Je třeba odložit osvícenecké humanistickou představu Boha. Je třeba objevit drama velkého Pátku.

Vstoupit do prostoru s vírou a láskou a s nadějí se může jiným jevit jako pošetilost.

Fundamentalisté se zaklínají tradicí, ale ve skutečnosti je tradice právě to co odmítají. Tradice je totiž živým proudem předávání v novém dějinném kontextu. Fundamentalisté pouze z tradice vytrhnou nějakou část a tu se snaží petrifikovat.

Kdo se nefixuje na vnější věci, kdo je oproštěný, vnitřně svobodný, ten se setkává s Bohem, jako nahý s nahým. Kdo je roven nicu, je roven Bohu (mistr Eckhart)

Právě nahou víru, bez obrazů a představ velebili mystici včetně Eckharta a Jana od Kříže.

Nepřehlédněme propast, která nás dělí od Boha… neudělejme si modlu z vlastního náboženství – karikaturu Boha – a neodsuzujme nejrůznější cesty náboženského hledání těch druhých

Konkrétní víra každého věřícího má přirozenou i nadpřirozenou stránku. Ty jsou vzájemně hluboce srostlé. Kritické otázky na lidskou stránku víry uvolňují plamínek milosti, aby příliš mnoho lidských krásných slov o víře neudusilo slyšení Boha v jeho mlčení. Víra i pochybnost se prostě vzájemně potřebují. Pochybnost chrání víru před modloslužbou.

Má víra se chvěje před lidmi se zaťatým srdcem a mozkem, chvěje se před nebezpečím majitelů pravdy. Chvěje se také před omezeností mých myšlenek i slov. Před nekonečnou propastí mezi nezměrností Boha a úzkostí mého srdce.

Lidé, kteří nejsou schopni ustát své vlastní pochybnosti, si je promítají do druhých. Podezírají druhé z bludů a pak s druhými tvrdě bojují.

Tajemství zvané Bůh

Bůh není – Bůh se děje.

To, co můžeš o Bohu pochopit není Bůh. O tom, co jsi pochopil si buď jistý, že to není Bůh. (Augustýn). To, co můžeš popřít, není Bůh (Bonaventura)

Slovem Bůh proto šetřím

Jestliže přesto věřím, začínám počítat s novou dimenzí skutečnosti – s tajemstvím.

Opravdové náboženské hledání nikdy nekončí.

Uvěřit znamená vystoupit ze šablon, z pavučin rozumu o odvážně se otevřít, co vše překračuje…. Bůh je přítomen ve světle i v temnotě, ve slově i v mlčení, v těch co ho hledají i v těch co s ním zápasí… Vstaň, máš ještě dalekou cestu před sebou (Bůh Eliášovi)

O bohu mohu myslet pouze v paradoxech.

Bůh existuje v příbězích.

Jsme výtvorem Boží tvůrčí fantazie, jsme jeho obrazem

Bůh vyhlíží ty, kdo jej vyhlížejí.

Boží skrytost je nesmírná. Získej proto odvahu odložit všechny lidské představy o Bohu a buď před ním mlčky a v úžasu před tajemstvím.

Společnost nemůže být jednolitá, strnule patriarchální, musí v ní být místo pro ty co prezentují svobodné, prorocké, rušivé vanutí Ducha. Boží jedinečnost v sobě obsahuje různost.

Bez bolestné zkušenosti bohaprázdného světa, těžko pochopíme smysl náboženského hledání.

Uslyšíte-li jeho hlas nezatvrzujte svá srdce.

Pokus redukovat Boha na cosi lidského, by znamenalo nahradit Boha bůžkem.

Je potřeba vyjít také k lidem na okraji církve a vidět, jak vypadá Bůh v perspektivě hledajících, pochybujících, tázajících se…. Bůh má svůj příběh i s každým nevěřícím…. Je-li Bůh otcem všech lidí, pak všichni lidé (rasy, národnosti, kultury, sociálně) jsou si navzájem bratry a sestrami.

Západní svět si Boha představuje jako osobu, protože nezná vznešenější kategorii… je oslovitelný a oslovující. Žije bytostně ve vztahu.

Bůh je mrtev

Dosavadní mluvení o Bohu, ba samo to slovo, ztratilo smysl… my jsme ho zabili, tím že jsme jeho jméno vyprázdnili a znevěrohodnili, psali jsme ho na válečné prapory, vpašovali do politických projevů… Ztratili jsme horizont. Už nevíme, co je dole a co nahoře.

Nietzsche píše o smrti banálního Boha novověku

Dočká se Nietzsche Boha, který dovede tančit?

Rozhovor s ateismem

Můj dialog s nimi spočívá především v tom, že se snažím rekonstruovat obraz Boha, který odmítají, a často musím říci: ano je dobře, že tuto představu o Bohu odmítáš – tu odmítám i já. Takový Bůh, kterého odmítáš skutečně neexistuje.

Věřící není nikdy úplně věřícím a nevěřící není úplně nevěřícím.

Zkušenost s Božím mlčením nás vede hlouběji než upovídané náboženství „příliš vědoucích“ věřících.

Velkým úkolem teologie a pastoračního doprovázení je dnes odmítnout banálního boha a hledat živého Boha Bible a mystiků., Boha paradoxů.

Hlavní rozdíl mezi vírou a ateismem vidím v trpělivost. Ateisté nemají trpělivost… Ani věřící však nemají triumfovat, ale naslouchat a učit se… je třeba ukázat víru jako cestu zrání, cestu dalšího hledání a trpělivého kráčení v před.

Úpadek jedné podoby křesťanství, dává možnost hledat Boha v hlubinné dimenzi skutečnosti a v paradoxech života.

V okamžiku, kdy jsme v novověku Descartem počínaje rozdělili skutečnost na subjekt a objekt, stal se bůh bezdomovcem.

Bůh který je, ten není – paradoxní výrok mistra Eckharta (Bonhoefer, Tillich)… Křesťanská víra v Boží Trojici říká, že Bůh je jedinečný a s ničím nesrovnatelný, nicméně, že Bůh sám v sobě je společenstvím, vztahem.

Se sebejistou vírou dokáže sebejistý ateismus dobře zápasit. Jsou to ostatně blíženci v naivitě. Sebejistá víra totiž zapomíná na to že vidíme Boha jen částečně, jako v zrcadle, v hádance

Chesterton: Největším nebezpečím pro ty, kteří přestanou věřit v Boha není to, že nevěří ničemu, nýbrž, že jsou ochotni věřit čemukoliv.

Poselství Velikonoc

Cesta k Boží něžné a milosrdné lásce vede jen skrze její skrytost v krutém dramatu Velikonoc

Naše víra by byla zbytečná, kdyby zůstala jen v rovině názorů a přesvědčení a neovlivnila by náš život, kdybychom i my (vzkříšení) nepovstali k novému životu.

Víra ve vzkříšení znamená přijmout sílu Kristovy oběti – jeho obětavou lásku – jako živou skutečnost. (byli jsme vzkříšeni s Kristem k novému životu). Nežiji už já sám, nýbrž Kristus žije ve mně.

Setkání s bolestmi světa jsou setkání s Bohem

Vzkříšení je také odpuštění. Jako první dar přináší Ježíš učedníkům Ducha a s ním i dar odpuštění a moc odpouštět

Kristus po svém vzkříšení vystupuje jako neznámý člověk, který prokazuje svou identitu ranami a jimi uzdravuje raněnou víru svých učedníků.

Láska

Opravdu milujeme to, čemu jsme schopni dát přednost před Já. Milovat znamená dát milovanému první místo

Bůh je hlubina, do níž vstupujeme, když překračujeme sami sebe v lásce.

Když prokážeš láskyplnou, soucítící a prakticky pomáhající lásku bližnímu, už zakoušíš nebe. Solidární láska k bližnímu, zejména nejmenším, potřebným, trpícím, nemocným a pronásledovaným, prokazujeme lásku Kristu. Láska k Bohu odtržená od solidární, obětavé a pomáhající lásky k lidem, je pokrytecká.

Zahlédneme-li sebe sama někdy na okamžik očima toho, kdo nás miluje a důvěřuje nám, vytrácejí se z nás všechny ochromující pocity méněcennosti a nehodnosti a jsme tím povzbuzeni. To probouzí jen láska.

Bůh nás nemiluje, protože jsme dobří, ale protože Bůh je dobrý.

Láska je sjednocením nestejného, ba protikladného.

Svět milujeme v Kristu a skrze Krista, to znamená nikoliv uchvacující vlastnickou láskou, nýbrž kenotickou, obětavou, podle Kristova příkladu. Svět můžeme milovat jen v Bohu. To znamená s oním nadhledem, kritickou distancí, kterou nám dává víra, ale zároveň s onou odpovědností a vroucností, která je rovněž darem víry a lásky.

Milovat jen ty, kteří milují nás je výměnný obchod, nikoliv cnost lásky

Pokusme se podívat svým nepřátelům do tváře a mějme odvahu si přiznat, že jsou nám podobnější, než jsme byli ochotni si připustit.

Je třeba se neustále učit, aby naše já na cestě světla příliš nezaclánělo.

Opakem lásky není nenávist, nýbrž sebeláska.

Když někdo utíká sám před sebou k lidem, do pomáhajících profesí, nemůže druhým skutečně pomoci. To, co se jeví jako krajně obětavá láska, se pak často ukáže jako skrytá manipulace.

Nenech se spoutat špatnou minulostí, otevři lepší budoucnost.

Tereza s Lisieux doznává, že ztratila víru, všechnu její jistotu a světlo – je schopna jen milovat.

Milovat Boha a zakusit jeho lásku znamená říkat trvalé zralé a věrné ano životu. Znamená to vědět o hloubce života.

Naděje

Je dostatek světla, kteří si přejí Boha spatřit a dostatek tmy, kteří si přejí opak.

Kde je ve mně místo, kam tě mohu Bože pozvat? Věřím, že je to naděje.

Nadějí jsme spaseni (sv. Pavel)

Jedním z největších plodů naděje je odpuštění. V ní budoucnost slaví vítězství nad minulostí a otevírá bránu budoucnosti.

Skutečná naděje míří k tomu, čemu nerozumí (Duch Boží se přimlouvá vzdechy nevypravitelnými)

Tiché opuštění na blízký konec světa a druhý příchod Páně nahradila starost o to, jak se dostat po smrti do nebe. Církev se stala pojišťovací agenturou se spoustou nabídek, jak si místo v nebi co nejspolehlivěji zajistit.

Když člověk vyžaduje od relativních a konečných věcí absolutno, pak z nich buď vytváří modly nebo má nerealistická očekávání, opakuje se mu zklamání

Na světě není nic co by uhasilo žízeň po absolutnu. Augustin: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.

Trpělivost

-ateismus, náboženský fundamentalismus a entusiasmus (nadšení, zanícení) jsou pro mne stejnou měrou nepřijatelné

Lidé kteří probíhají životem jako štvanci, prožijí sice spousty věcí, ale nedokážou se zastavit aby si je vychutnali.

Naslouchání, dešifrování, kontemplace, znovu čtení a hlubší pochopení vlastního života je nesmírně důležité, protože z proudu prožitků činí zkušenost.

Víra povzbuzuje člověka, aby překročil hranice svých vlastních zájmů a podíval se sám na sebe a na své životní situace z určitého nadhledu, nejen očima druhých, ale aby na sobě také pocítil i pohled Boží, aby přijal pozvání, aby vystoupil na chvíli tam, kde je svobodný od sebe a vidí sebe opravdu shora.

I pravý učedník má nárok na chvíle, kdy je u konce s dechem, kdy už má všeho dost

Místo okusů o telefonát do nebe, ponoření do hloubky živé vody, která protéká námi, naším příběhem, našimi myšlenkami, našimi bolestmi i slabostmi.

Jádro věci – naděje, že láska se nakonec ukáže silnější jak smrt. Z naděje budeme vydávat počet. Máme umět obhájit naději, nikoliv naše filozofické názory a náboženské představ.

Slova musí vzejít z ticha a kontemplace

Pokud je uvědomění si života spojeno s údivem a s vděčností, pokud jej vnímáme jako dar – je to modlitba.

Abych byl slušným člověkem, nepotřebuji být věřícím. Ale přišel bych o uvědomění, že život není samozřejmostí, nýbrž darem, že není monologem nýbrž dialogem

Přímluvná modlitba (není to informace Bohu, není to odnesení trápení do zásvětí) je rozhovor s Bohem o trápení druhých, která pociťuji jako vlastní. Učím se v ní oddělit se od svých vlastních trápení, učím se, co nemohu sám změnit a prosím o odvahu neuhýbat před tím.

Modlitba nás vrací zpátky na zem (Od nebes a zásvětí přání) – půda na které stojíme je svatá. Modlitba je dialog. Boží odpovědí je náš život, čtený v klidu a s odstupem ve světle Božího slova, před jeho tváří. Ve víře se snažíme pochopit Boží přání, načerpat sílu a moudrost a ochotu jim dávat přednost před svými. Modlitba je dílna, ve které se utvářejí naše základní rozhodnutí, uzdravování našich životních zranění. Bůh tě vede cestou lásky na níž jsi svobodný i od sebe sama, protože sám na sebe zapomínáš a sebe sama překračuješ.

To nejobtížnější je vydržet trvalé napětí mezi vysokým ideálem a realitou. Budeme vystaveni pokušení, jak napětí uniknout, rezignovat, lacině se omlouvat, nebo z ideálu udělat hůl na druhé.

Konverze není jednorázovým aktem, je to dlouhý proces, který zahrnuje opakovaně etapy útlumu, krize a opětné obnovy. Opravdová víra je zápas s naším já. Víra je nadějí na osvobození z nejtěžšího žaláře (vlastní já, posedlosti sebou a kroužením kolem sebe)

Víra, která projde ohněm krize, přijde o mnohé z povrchu, ale její nová zralost se pozná podle toho, že už nevystupuje ve zbroji, ale přiblíží se nahé víře mystiků. Bude odolná vůči pokušení k náboženskému zjednodušování a lacinému podbízení. Křesťanská víra je obnovený akt důvěry ve smysl, odhodlání přijmout to co přichází z Boží ruky (vydržet to)

Zdá se, že náboženství s důrazem na spiritualitu vychází vstříc člověku naší doby. Spiritualita se vymyká regulaci a disciplinování ze strany náboženských institucí, spíše vede do malých skupin s intimní vzájemnou blízkostí. Mystici jednotlivých náboženství jsou si podobní, mají cosi společného a univerzálního. (pouštní otcové – protest většinovému křesťanství v římské říši, mnišství a řeholní řády byly po celé dějiny zdrojem spirituální obnovy a reforem – proto byli mystici často v podezření)