Publikováno 19.8.2017 | Autor: FR-Kolafa

pro tisk

Výpisky z exercicií: Karel Satoria (8/2017)

úvod:

Při exerciciích Karla Satorii v Želivu v roce 2017 o vnitřní modlitbě jsem si uvědomil, jak mnoho mi ještě chybí v pochopení středověkého mystika sv. Františka z Assisi. Vzhledem k tomu, že známe jeho život jen z životopisů psané jeho současníky ze 13.století, známe jen vnější projevy a skutky sv. Františka. sv. František se oprostil od mnoha věcí jeho současného světa. To se projevilo i v tom, že nezanechal žádný spis popisující jeho vnitřní život (jako např. jeho následovník sv. Bonaventura). O jeho vnitřní cestě a životu s živým Kristem v něm, známe jen pár zmínek z jeho útlých rukopisů. Ale i drobné zmínky jasně poukazují na jeho velké úsilí vnitřní modlitby.  Z popisu Františkova života víme, že velkou a možná že i větší část svého františkánského života prožil na modlitbách, a to nejčastěji v poustevnách a o samotě v tichu. Jeho skutky ukazují, že s Kristem denně žil, komunikoval a snažil s mu být nablízku ve všem, co konal. Naučíme-li se vnitřní modlitbě, pochopíme z ní jak žil sv. František.

Mohou nám pomoci naši současníci, kteří sdílejí s Bohem svůj vnitřní život ve 21. století?

Určitě ano. Kristus je totiž stále týž.

Následují některé myšlenky, které jsem pochytil ze slov Karla Satorii a z jeho knihy Povoláním člověk. Je však možná potřeba o mně vědět, že stavím svůj názor na myšlenkách už z dřívější doby – a to na základech otce Jeronýma (trapistický klášter) a Vojtěcha Kohúta z jeho kurzu vnitřní modlitby.

Mým cílem je upozornit na to, že náš Františkánský život má více úhlů způsobu života v každodenním žití evengelia.

Krátká úvaha o vnitřní modlitbě sv. Františka spojená s cestou vnitřní modlitby dnes:

Nejprve přicházím s myšlenkou, že námi často zmiňovaná františkánská chudoba, prostota, misie a podobné skutky jsou sice velmi užitečné nástroje k našemu sjednocení s Bohem, ale jsou to jen nástroje, nikoliv cíl. Sv. František žil především svým úzkým a soukromým vztahem s Kristem Ježíšem uvnitř sebe a ty se pak projevovali touhou dávat světu dobro podle možností a příležitostí, které mu sám život přinesl. Byl Pánem Ježíšem doveden k tomu, aby opustil samotu, poustevny a založil řád. Při dlouhých modlitbách mu byla dána v hrubých rysech řehole řádu, na své cestě poznal kněžnu Chudobu a pochopil, co je v životě skutečně důležité. Důležitá je jen jedna věc, řekl Ježíš (jaká to je nalezneš ty sám ve svobodě Božích dětí). Byl však také obdarován vnitřní touhou spojovat svůj život s církví, a to jej uchránilo před tak častou herezí těch, co naslouchali hlasu Božímu, ale pak sedli na lep vlastní moudrosti.

Nemám příliš času, abych vyhledával citace z jiných knih, souvisejících s životem sv. Františka. Tuto práci přenechávám na čtenáři.

Bůh, který touží se s námi sdílet, umožnit mu žit s námi ve vztahu plným svobody je náš cíl a byl to i cíl sv. Františka z Assisi. Žít současný život v neustálém a nepřetržitém přijímání Boží lásky v oproštěnosti od světa, ale zároveň uprostřed světa a ve službě světu. Takový způsob života však není snadné najít a žít. Nakonec si můžeme vzpomenout jak dlouho a namáhavě hledal cestu sv. František a jak často zabloudil kvůli svým vlastním svobodným rozhodnutím. Můžeme si vzpomenout, jak těžké to bylo pro členy františkánského řádu už za jeho života.

František si nakonec vždy uvědomil, že na všech odbočkách, ve všech omylech svého rozumu a mylného rozhodování, žil celý svůj život z Boha. Odtud pramenila i jeho schopnost přijímat zranění, bolest a nacházet i v jakékoliv obtížné situaci radost z přítomnosti Boží, kterou viděl ve slunci i dešti, v bratrech i lidech, které na svých cestách potkával. Říkal jim dobří lidé.

Naučil se neustále přijímat Ducha Božího a spolu s ním žít šťastný život. Na každém kroku vnímal, že Bůh je láska, Bůh je šťastný v tom, že může rozdávat, dávat se nám. Odtud se zrodila krásná paní Chudoba, která říká, že není důležité mít, ale dávat se. A to i v čase bolesti či smrti.

František se naučil žít přítomností. Prožíval jí každou minutu s Bohem. Uvědomoval si, že minulost už byla a budoucnost je neznámá. Žít život v přítomnosti, už dnes a nyní žít věčným životem, to byl dar, který obdržel od Pána. Když Pána nalezl, už jej neopustil a byl velmi šťastný.

František nepřitáhl mnoho následovníků svým kázáním, ale především svým životem. Když jeho první následovníci viděli jeho žité, skutečné štěstí, rozhodli se rozdat vše co vlastní a chtít už jen tu jedinou důležitou věc. Být se svým Pánem, s Kristem Ježíšem. To nebyla jen prázdná gesta, fanatická rozhodnutí. Prodali vše, aby získali. Získali perlu neskutečné hodnoty.

Je pravdou, že po nějakém čase některé učedníky unavila monotónnost chudoby a života v řádu. Ne každému se dařilo zajet na hlubinu Boží moudrosti a lásky. Ne každý vydržel lovit na hlubinách vztahu s trojicí Boží.

Bůh ale není jen v úspěchu. V neúspěchu ho často nehledáme. Učedníci sv. Františka se s neúspěchem někdy neuměli smířit. Až zpětně neúspěch hodnotíme někdy kladně. Neúspěchy mohou být požehnáním. Je potřeba hledat všude boží obdarování. Neuveď nás do pokušení.
Bylo potřeba se naučit adoraci, kontemplaci, prožívat eucharistii.

(Adorace eucharistie je zpřítomňování večeře, kalvárie (=prožívej znovu Ježíšův příběh na zemi). Ve svatostánku je úkryt celý děj mše. Kontemplace je být s Bohem. Oba jsme spolu přítomni. Můžeme se v tichu na sebe dívat).

 Růst v Krista není náhoda, ale cesta, učení se modlitbě. To chápali i první učedníci Krista a proto prosili: Pane nauč nás modlit se. Adorace, kontemplace, eucharistie je vždy trojiční děj. Jde o vztah. O to být součástí trojiční komunikace. Jde o to naučit se děkovat. Při křtu nám Bůh daroval život a vše co má je i naše. Proto nás zrodil. Děkovat a modlit se, znamená hledat Boží blízkost, nastavit sebe Bohu. Učit se modlitbě, až se sami staneme modlitbou. Žít vztah s Bohem až do té úrovně, kdy už nemusíme mluvit, ale stačí pohledy (viz dlouholeté šťastné manželství)

Modlitba je nástroj k nalezení blízkosti Boží. Pomáhá nám dešifrovat sebe sama, najít klíč ke své duši a otevřít vrátka naší duše Bohu. Modlitbou procitáme v přítomnost Boží. Ty a já jedno jsme.

Vytrvalá vnitřní modlitba nás naučí umět se každou chvíli nastavit blízkosti Boží, naučí nás naslouchat tichému hlasu Božímu a rozpoznávat jej. Být spolu s ním. Jednoduše být s ním. Oba jsme spolu přítomni.

Zde je potřeba vyzdvihnout Boží dar – rozum. Vnitřní modlitba není jen věc emocí, jak někdy vidíme v různých hnutích v církvi, ale také záležitost rozumu, který však v tuto chvíli nepoužíváme k rozlišení technických záležitostí světa, ale k rozlišování naděje. Rozum je mluvčí boha. Poznání Boha je projevem inteligence, poznání Boha vede k životu věčnému.  Zaměstnávejme rozum směrem k Bohu. Vůle, city a rozum jsou dary Boží.
(Poznámka: většinou jsme všichni naučeni rozum používat k rozhodování ve světě, tím, že porovnáváme vše, čemu jsme se naučili, co víme z praxe, co radí druzí a pak necháváme rozum rozhodnout. Jenže rozum umí mnohem a mnohem více. Umí rozlišovat skutečný cíl a smysl našeho života. Žít věčným životem v blízkosti Boží. Už dnes. Nejvyšší výkon rozumu je Kontemplace. Rozpoznat krásu je produkt Kontemplace. Rozum Boha zachytí Kontemplací a chce ho a vrací nás ke světlu. Tam je bezpečí.)

(Proto sv. František nečekaně někdy slevil z řeholního řádu, kde se vyžadovala chudoba. Nešlo totiž o chudou jako cíl, ale o chudobu jako nástroj k dosažení cíle. Vztahu s Bohem.)

Modlitba potvrzuje právo boha na jeho darování. Dovolujeme mu, aby se nám rozdal.  Blahoslaveni chudí v duchu. Je to chudoba, ke které mne přivede duch. Vše mám od boha. Absolutní závislost na Bohu je dokonalá svoboda. Dítě všechno mé je tvoje.  To je cílem modlitby, právě to žil sv. František.

Modlitba je klíčovým bodem víry. Modlitba je dovednost, která roste. Modlit se naučíš jen modlitbou. Umožňuje nám vracet ke světlu.  Vrcholem je, když se nemodlím, ale jsem modlitbou

Neustálé boží darování života každému z nás je světlem pro víru. Bůh je stále ve spojeni s tím, co stvořil (to jsem i já), jde o trvalý vztah, je trvale přítomen, aby jako otec rozdával. Dá se říci, že Jsem obydlen Bohem. Najednou ho objevím a uvěřím. Základem naší víry je přítomnost boha ve mně. Hledání Boha už je důsledkem toho, že už jsi ho našel a nyní procitáš v jeho dávné přítomnosti.

Každý může Boží dar využít. Není k tomu potřeba teologie, vzdělání. Nejde o to nalézt pravdu

(Pravda jako pevný bod se nalézt nedá! Nehledej pravdu, ale Pravdu, kterou je Kristus. Čím více o něčem víš, tím více objevuješ další vztahy mezi tím, co víš a co ještě nevíš. Je to nekonečné a stejné, jako bys tvrdil, že Boha znáš. Nakonec můžeš poctivě po celoživotním hledání pevného bodu jen říci: „vím, že nic nevím“.)

Jsou chvíle, kdy si nevíme rady. František je měl často. Proto často odcházel do ticha poustevny. Přikázal si ticho, oproštěnost. A někdy hledal cestu dlouho.

Nyní se vracím k tomu, jak sv. Františka známe z životopisů a legend. Legendy vyzdvihují především jeho skutky. Františkovi skutky pramení z lásky k Bohu, jsou tedy hodné úcty a je dobré je znát a je užitečné chápat, jak zakladatel řádu žil v praktickém životě. Občas můžeme i něco z jeho skutků napodobit. Mysleme však na to, že i my jsme originál, nikoliv kopie někoho druhého.

Skutky jsou součástí vztahu s dávajícím se Bohem uvnitř mé duše. Modlitba i skutky jsou napájeny stejnou Boží láskou. Láska je např.: Františkův vztah k přírodě, k lidem, k Bohu.

Láska pramenící ze vztahu s Bohem, je vůle konat dobro druhému. Dobro člověka je být člověkem. Jsme povoláni k tomu být lidmi. Dobro pro druhé je naše lidství. Lásce k člověku i k Bohu se musíme učit, protože láska někdy podléhá iluzím, láska často bývá motivována sobectvím (Co za to získám? Miluji ho, protože je hezký. To není láska). Láska také vyhání strach. Strach je emoce doprovázející ohrožení. Naše strachy často brání opravdové lásce. Rozhodnutí žít ve vztahu s Bohem, tak jak žil sv. František, bylo je a bude vždy doprovázeno mnoha a mnoha strachy.

Láska je Bůh. Bůh je Láska. Bůh vyhání strach. V modlitbě se strachu zbavujeme.

A co naše skutky? Láska nás vede k tomu, abychom dávali druhým, co jim patří. Dávali druhým s úctou. Jako jedinci ne jako člověku z davu lidí. (Promluv s bezdomovcem jako člověkem, místo abys mu jen dal svůj přebytek) Lidé se mění. Nikdy nejsou stejní. Pokaždé znovu dávej jako jednotlivci, kterého toužíš znát, protože každý další den je onen blízký člověk v jiném stavu než den předešlý. Ani po padesáti letech nemůžeš říci, že druhého už znáš. Pozorně očekávej, jaký je dnes. Pozornost ke druhým, je odpověď na otázku, co mám dělat, jaké mají být mé skutky? Láska je pozorná. Jedná s respektem ke druhému. Umožni mu, aby zůstal sebou. Aby dělal, na co je zralý. A také my žijme podle svých schopností, možností. Vše, co děláme není cílem, ale jen nástrojem k tomu, abychom poznali sebe a Boha, který v nás přebývá. Nepřesvědčuj slovy (jen v krajním případě).  Láska je touha dát sebe. Ne svá slova. Žij tak, aby z tebe Pán zářil. Tak žil sv. František z Assisi. To je ta největší misie.

Jak milovat Boha? Milovat Boha znamená umožnit mu, aby mne miloval. A nebýt nikdy ukončen, nebýt přilepen   ale neustále být přítomen boží lásce, neustále s ní putovat. Nezastavit se. Tak jako se nemáme zastavit u Marie a nejít už dál. Marie nás posílám dál k Synu. To je Svatost. František nás posílá k Bohu. (Nenapodobuj Františka, ale jeho touhu žít v přítomnosti Boží)

František se nechával Bohem milovat, a proto svou vůli orientoval k jeho dobru.

Bůh nám dává Svatého Ducha, abychom opustili mrtvé skutky. Mrtvé skutky nás pronásledují celý život a nastražují svůj lep, abychom se do něj chytili. Mrtvý skutek může být na první pohled velmi ctihodný, ale zákeřně může blokovat náš život. Chudoba může být ctihodná, všechno rozdat může být ctihodné, ale mohou to být za určitých okolností jen mrtvé skutky. Mrtvé skutky nás připoutávají k zemi.

Pozornost vůči skutkům má dvojí charakter. Pozornosti rostu, když jsem pozorný k tomu, co dělám, ale nesmí to být to nejdůležitější. Ale nesmím ke skutku přilepit veškerou svou pozornost. Musím vědět proč je konám, abych se sjednotil s láskou bohu. Svoboda je toto: postav mne k čemukoliv a budu to dělat s láskou kvůli Bohu. Ale, když o to přijdu, nebude mne to trápit, protože mi zůstává svoboda Božích dětí. Jedno končí a druhé nastává. Sv. František si zachoval radost, žil kvalitně i v nouzi a nemocech, v hojnosti i zlobě svých bratří, protože si zachoval svoji identitu, protože se orientoval na Boha a jeho přítomnost. Ostatní bylo, skončilo, ale Boží láska zůstává

Mrtvý skutek je takový skutek, který je sám sobě smyslem. Ztráta mrtvého skutků vede pak ke ztrátě smyslu.  Jde o to být svobodný. Svobodně investovat dobro do světa.  Buďme dobří všude i tam kde za to nic není.

Sebevznešenější práce nesmí vzít moji svobodu, čest a hodnoty. Okrádání o svobodu je i dnes rafinované. Jen se pozorně zamysli při večerním kompletáři. Nenechávejme si vzít možnost být svobodný k Bohu. Těžiště života mějme jinde než ve světě. Víra nám dává sílu obstát. Být svobodný je být šťastný svojí existencí. I v neštěstí se můžeme stát mistry života, budeme-li naslouchat duchu. (Srovnej s prorokem Habakukem: „Počkám v klidu den neštěstí. Přesto budu jásat v Bohu.“) Budeme šťastní s Bohem.

Jak se dívat na množství slov v modlitbě, na dlouhé litanie apod.? Jak se dívat na naši povinnost Modlitby církve? Slova mají význam. Modliteb je mnoho druhů a všechny jsou potřebné. Pro množství slov však nebudeme vyslyšeni. (Množství slov jako nástroj, nikoliv však množství slov z našeho srdce. ) Jsou chvíle, kdy jsem při modlitbě hluchý, emoce štěstí nebo bolesti zastíní přítomnost Boha, myšlenky mi utíkají či při modlitbě církve se více soustředím na jednotu hlasů při nešporách než na přítomnost Boží. Už samo uvědomění si takové situace je růstem. Nesnaž se proti ruchům bojovat. Přijmi je a pak je pošli do nebe. Ruchy jenom procházejí a nemusí rušit přítomnost boží. Vše se mění u nás postupně, učíme se vnímat postupně, vše vyžaduje čas, vytrvalost.

Vnitřní modlitbě se naučíme jen tím, že se budeme modlit. To je celý návod.

Závěr:
Ke štěstí stačí Bůh, jako takový. Bůh hledá v nás partnera, ne loutku. Nemanipuluje s námi. Klade před nás náměty, ale rozpoznat co je pro nás, zůstává jenom na nás. Boží vůli je: Miluj a dělej co chceš.  Tím, co si vyberu, všechna moje rozhodnutí mají realizovat mé povolání být božím obrazem. Každý je originálním obrazem. V každém člověku lze spatřit Boha. Sv. František málo slovy, ale celým svým životem ukázal, že každý člověk (i syn obchodníka) může nalézt v sobě přítomnost Boží.

Boží děti nejsou však dětinští, nejsme lenivými čekateli, až co nám Bůh přidělí. Máme totiž dar, který slíbil Ježíš. Máme dar Ducha. Ten nás vede k dospělosti, a to i po oklikách, které si sami zvolíme a to i při tom, když bloudíme. Bůh je s námi neustále a neustále nám nabízí sebe. Nic menšího. Opravdu celého sebe a všechno co má je i naše.

Těm, kdo Boha milují, všechno pomáhá k dobru. Zvykněme si na Boží přítomnost v nás, naslouchejme jeho hlasu, protože svojí milostí nás zbaví našich mrtvých skutků. Vychová nás ve své lásce k životu věčnému. Jsme adoptivní děti našeho Otce. Jsme bratry Ježíše Krista. Bůh je naším Otcem, žije pro nás. Pro mne. Jsme adoptivní Boží děti.

Více rozjímejme o tom, že jimi jsme.

Nebojme se tak velkého daru, který je nad naše chápání. Bůh v nás. (sv. Pavel: „Kristus v nás“)  Jsme velcí tím, že dovolujeme Bohu, aby nás obdarovával. To nám dává větší chuť žít, a to nám dává i sílu žít v komunitě církve, s církví a pro ni.