Zamyšlení nad článkem 25 Řehole

Attilio Galimberti, OFS

Bible a desátky

Ve Starém zákoně se můžeme dočíst o předpisu platit desátky, podle nějž měli Izraelité (muži) odvádět 10 % ze všeho, co vydělali (Lv 27,30, Nu 18,26, Dt 14,24, 2Pa 31,5).

Boží nařízení podporovat jak levity pomazané k posvátné službě, tak vdovy, cizince a sirotky můžeme chápat jako formu daně potřebné k zajištění potřeb kněží a levitů, ale i jako určitý „důchod“ pro nejvíce znevýhodněné lidi.

Křesťanská církev odvodila na základě Starého zákona deset procent jako „doporučené minimum“ pro sbírky.

Nový zákon neuvádí přesný obnos nebo procento. Místo toho zdůrazňuje potřebnost a přínosy dávání. Sv. Pavel píše ve svém prvním listu Korinťanům, aby křesťané dávali podle svých možností (srv. 1Kor 16,2). To mohlo někdy znamenat víc než desetinu, někdy méně, podle osobního svědomí. Ale je nutné dávat s radostí a vděčností (princip odplaty – vše pochází od Boha), nikdy neochotně.

Na tomto místě je důležité popsat, jak k penězům přistupuje Nový zákon.

Peníze měly vždy svou důležitost a Ježíš varuje své stoupence, aby jim nezačali otročit. Používání peněz se samozřejmě nedá vyhnout a i učedníci měli společnou pokladnu, spravoval ji Jidáš. Také Ježíš v mnoha svých podobenstvích ukazuje, že hodnotu peněz velmi dobře zná.

Proč Ježíš říká svým posluchačům, aby dali císaři, co je císařovo? V Ježíšově době neměli Židé dovoleno razit jiné mince než z mědi nebo bronzu. Byly to tedy mince malé hodnoty, halíře (řecky lepton, tj. „tenký“, obvykle setina základní měny). Jediné mince, které měly svoji hodnotu na všech trzích, byly řecké drachmy a římské denáry, ražené ze stříbra (váha cca 3,85 g) a tyrský šekel (s váhou mezi 11 a 14 g). Na římských penězích byla podobizna císaře a platily se jimi daně.

V Ježíšově době musel každý Žid platit chrámovou daň v hodnotě jedné drachmy. To byla stříbrná mince ražená v Řecku, která odpovídala dvěma denárům, přičemž jeden denár byla denní mzda dělníka. Chrám však přijímal pouze stříbrné mince ražené v Týru – ŠEKELY, a to i přesto, že tím odporoval Zákonu, protože na jedné straně byl vyobrazen bůh ochránce města a na té druhé Diův posvátný orel.

Tento požadavek, totiž přijímání chrámového poplatku pouze v šekelech, vysvětluje přítomnost směnárníků na chrámovém nádvoří. Ženy a děti byly od této daně osvobozeny, ale mohly ji platit dobrovolně, tak vznikl příběh o Ježíšovi a vdově, která dala dvě mince (dva halíře), všechny peníze, co měla.

Za halíř se dali koupit dva vrabci (Mt 10,29), nebo pět za dva halíře (Lk 12,6).

Jeden denár byla denní mzda. Jakou hodnotu mělo 30 stříbrných, za které Jidáš zradil Ježíše?

Vzhledem k tomu, že byly vzaty z chrámové pokladnice, musely to být šekely v hodnotě 120 denárů. To není nahodilá suma – s odkazem na Ex 21,32 tolik peněz stálo vyplacení otroka.

Dvěma denáry dobrý Samaritán zajistil člověku z podobenství dva nebo tři dny v hostinci.

S těmito údaji také lépe pochopíme hodnotu oleje, kterým žena z Betánie pomazala Ježíšovi nohy: 300 denárů, mzda za 300 dnů práce.

Ještě větší hodnotu měly miny a talenty. To nebyly mince, ale jednotky váhy. Mina odpovídala 600 gramů stříbra. Talent byl roven 60 minám, což odpovídá přibližně 36 kg stříbra (zhruba 30 let práce dělníka).

Z těchto čísel můžeme porozumět rozdílu mezi dluhem, který pán odpustí svému sluhovi (10 000 talentů – odpovídá přibližně 650 miliardám dnešních korun), a tím, co tento sluha poté vymáhá na svém spoluslužebníkovi: 100 denárů.

Služebník, který obdrží talent stříbra a zakopá ho v zemi, se vzdává všeho, co mohl vydělat za celý svůj život a snad v přeneseném smyslu, srozumitelnějším Ježíšovým současníkům: onen člověk zahodil celý svůj život.

Ve Skutcích apoštolů nacházíme myšlenky o sdílení statků, pozornost k chudým, a tedy nezájem o peníze.

Sv. František a peníze

Kdyby se vás někdo zeptal, jaký vztah měl sv. František k penězům, určitě byste všichni odpověděli, že František je označil jako ďáblův hnůj a co víc, zakázal svým bratrům, aby se jich byť jen dotýkali.

Zajímalo vás někdy, proč?

Františkovo odmítání peněz má základ v tom, že věděl, jak je bohatí šidili, aby se ještě více obohatili – že mince znehodnocovali, tj. snižovali obsah cenného kovu bez změny hodnoty, což má za následek inflaci, která ochuzuje střední třídu a chudé, protože bohatí si pro sebe ponechali cenný kov odebraný z mincí.

Františkův zákaz měl za cíl boj s těmito nekalými praktikami a prosazování spravedlivějších. Pojednání br. Michaela Cusata, OFM, historika a medievisty, přináší následující analýzu:

Zákaz používat peníze je ve františkánské tradici součástí širší problematiky františkánské chudoby. Je však nutné poznamenat, že prvotní františkánské společenství se zaměřovalo na úvahy o chudobě nuzáků a nádeníků – méně pak na chudobu konventu. Když se vzdali vlastnictví všech věcí a zavázali se živit prací a službou ve světě po boku pracující chudoby nebo službou slabým, připojovali se tak první františkáni k postavení chudých ve společnosti, s vědomím společenské dynamiky, která vytváří a udržuje bídu lidí na okraji společnosti. Proto františkánská volba být chudými mezi chudými v sobě také zahrnuje touhu být zde pro chudé, totiž se záměrem vytvářet lepší a spravedlivější svět.

Jak uspořádat svůj život, abychom užívali stvořených statků spravedlivěji? Celý svět se jeví jinak, když se na něj člověk dívá z pozice chudých. To je jádrem františkánské výchovy.

Druhá generace františkánů (muži, kteří vstoupili do řádu ve druhém a třetím desetiletí existence menších bratří) už nezažila hledání přístupu k penězům jako zakladatelé prvotního hnutí v údolích Umbrie. Tito lidé tudíž fakticky nerozuměli socioekonomické dynamice, která zásadně formovala nejprvnější bratry a která byla živnou půdou, z níž vyrostla první řehole se svým naprostým zákazem používání peněz. Místo toho na tento zákaz pohlíželi jako na prostředek, jak se stát a zůstat chudými, a tak jít ve šlépějích chudého Krista. Vstup do společenství bratrů se pro ně tedy stal okamžikem opravdového „ožebračení“, kdy se zbavili svého majetku (jak nejlépe to bylo možné) a přijali život, který neumožňoval žádný přístup k penězům, čímž zaručoval, že chudými i zůstanou. Takto se chápal vztah mezi chudobou a zákazem peněz po většinu františkánské historie. Takoví bratři považovali za typické na františkánské chudobě intenzívní (dalo by se říci i ztřeštěnou) odříkavost spíše než solidaritu s chudými a zájem o jejich situaci. Jinými slovy, zaměřovali se na sebe a vlastní život (na nás a náš život) místo na chudé a všeliké bezpráví, které se jim děje. Ještě jinak řečeno, je zde zásadní rozpor mezi chápáním chudoby v raném františkánství a po většinu další františkánské historie. A z toho vyplývá naše chápání (či nechápání) dynamiky peněz a jejich dopadu na chudé.

Peníze samy o sobě totiž nejsou problém. Používání peněz bylo zakázané ne proto, že to byly peníze, ale kvůli tomu, jak byly zneužívány k osobnímu prospěchu pár lidí za cenu obecné újmy mnoha. Nejsou snad dnes peníze dostatečně stálé, aby byly poměrně spravedlivé pro všechny, kdo jimi dostávají zaplaceno a kdo je musejí používat? Jaké jiné hospodářské struktury však v našem dnešním světě znevýhodňují bezmocné? Úkolem, kterým se zabývali první františkáni a který je snad i naší současnou výzvou, je nacházet podobné nespravedlivé a vykořisťující struktury, které odsuzují chudé, zranitelné a umlčované k životu v bídě, nouzi a odlidšťujících podmínkách, a buď pracovat na jejich zlepšení či dokonce přetvoření, nebo se od nich distancovat. Taková práce se od nás vyžaduje, máme-li uprostřed nás, v naší době budovat království Boží, jež je plným uskutečněním Božího záměru stvoření.

My – jak žijeme tento vztah ve světle Řehole?

Pro nás, kdo jsme složili profesi SFŘ (žít evangelium podle příkladu svatého Františka), je důležité nejen těmto myšlenkám porozumět, ale také vycházet z Řehole.

Jak dobře víte, Řehole je rozdělena na tři části – postavení SFŘ v rámci církve a v rámci františkánské rodiny, způsob života a život v bratrském společenství.

Pro vyvážený život bratrského společenství je zásadní, aby se tyto TŘI části žily v úplnosti. Je důležité nezanedbávat žádnou část Řehole, jinak náš život (buď bratrský, nebo duchovní) trpí nebo je neúplný. Mělo by se ujasnit a pak zdůrazňovat od počáteční formace po profesi a i poté, že všechny části Řehole jsou stejně důležité.

Život v církvi a v bratrském společenství má stejnou závažnost, i když s příslušnými rozdíly, jako duchovní a běžný život, doporučovaný v části o způsobu života.

Stává se však (a podle svých osobních zkušeností soudím, že celkem často), že hodně času se věnuje prohlubování druhé části Řehole (způsob života) a ne už tolik ostatním dvěma. Životu v bratrském společenství se věnuje velmi málo času se zdůvodněním , že to jsou koneckonců „byrokratické“ záležitosti, které lze snadno pochopit. Tak tomu není a všechny články je třeba zkoumat, prožívat a milovat se stejným úsilím.

Vzhledem k tomu, co je tématem tohoto zamyšlení, věnujme zvláštní pozornost článku 25, které se věnuje bratrským příspěvkům. Přečtěme si celý text:

Všichni bratři a sestry ať přiměřeně podle svých možností přispívají na nezbytné výdaje spojené s životem bratrského společenství a na podporu bohoslužeb, apoštolátu a charitativní činnosti. Místní bratrská společenství ať se pak snaží přispívat na výdaje rad bratrských společenství vyšší úrovně.

Takto řečeno se to zdá být prosté, ale tento článek má kořeny v předcházejících o způsobu života a zejména v článcích 11 (odstup a správný vztah), 12, 13, 14, 15, 16 a 17.

Na nezbytné výdaje – bratrské společenství je skutečnost tvořená lidmi, kteří žijí spolu v duchu, když ne v klášteře. Je zjevné, že společný život s sebou nese náklady (formace, texty, zodpovědnost spojená s příslušnými náklady) a stejně jako v rodině je spravedlivé, aby (čl. 26 – spoluodpovědnost) všichni přispívali podle svých možností.

Ale, a to žádá ještě Řehole v článcích o způsobu života, bratrské společenství nežije izolovaně od ostatního světa. To není cílem bratrského života. Naše místo a naše úloha jsou ve světě. Tam máme uskutečňovat své povolání, jak nás k tomu vybízí způsob života podle Řehole a Konstitucí.

Zde je pak jsme vybízeni k uskutečnění bohoslužeb, apoštolátu a charitativní činnosti. Není toto konkrétní přecházení z evangelia k životu a z života k evangeliu (čl. 4)? A aby to bylo možné dělat, je třeba investovat svůj čas, svoji energii, svoje odhodlání ale také nějaké množství peněz. Dokud jsou prostředkem, nemělo by se jimi opovrhovat, jako kdyby se staly cílem našeho života.

Ale bratrské společenství je také včleněno do řádu, který má své vlastní struktury. Řehole a Konstituce po nich požadují, aby vykonávali určitou službu řádu samotnému (tj. jeho členům) a zde Řehole vyzývá každé bratrské společenství (a každého jeho člena): Bratrská společenství mají PŘISPÍVAT na výdaje rad bratrských společenství vyšší úrovně.

Pak máme dvě úrovně příspěvků. Vsuvka:Rady obvykle pro zjednodušení ustanovují minimální částku, kterou má každý člen zaplatit pokladníkovi bratrského společenství, a není-li to řádně vysvětleno, vypadá pak takový příspěvek jako daň nebo členský poplatek a ne jako svobodný dar, jak by tomu mělo být. (V rodině všichni členové přispívají k rodinnému životu podle svých možností.)

První úroveň se týká bratrských příspěvků pro společenství – ty pocházejí od každého člena podle jeho vlastních možností. Žijeme-li plně článek 11, takový příspěvek může být klidně větší než „minimum“.

Druhá úroveň je to, co rada (a bratrské společenství) použije jako svůj příspěvek na výdaje rad bratrských společenství vyšší úrovně.

Abych tedy parafrázoval našeho zakladatele: „Začněme, bratři (a sestry), sloužit Bohu, neboť až dosud jsme udělali jen málo nebo nic.“