Příběh s katolickým nádechem

Při cestě lesem na ranní nedělní mši jsem byl náhle sražen k zemi. Zakopl jsem. Po chvíli jsem vstal otřepal se a účastnil se mše. Večer mne začala náhle bolet hlava a bolest byla stále šílenější. Druhý den jsem byl odvezen záchrannou službou na neurologii a byl jsem hospitalizován.

Teprve nyní jsem si uvědomil, že mne snad srazil k zemi Pán, abych se něčemu přiučil. Ocitl jsem se totiž v „pekle“. Oba moji spolu pacienti byli svérázní chlapi. Oba kuřáci (ač se v nemocnici kouřit nesmí) a oba posluchači televize Nova. A to velmi nahlas – na celý pokoj- a bez dotazu: mohli bychom poslouchat?- nevadí vám to? Od šesti hodin od rána do jedenáct hodin v noci. Typičtí spotřebitelé současné „kultury“. Ticho nemocničního pokoje neexistovalo. Oba už nějaký čas na pokoji bydleli a šli si už na nervy a tak se občas hádali o nesmysly. Jeden tajně pokuřoval elektronickou cigaretu, která mi také nevoní a druhý chodil kouřit na balkon. Do toho mi třeštila hlava a léky proti bolesti nezabíraly. „Peklo“.

V noci jsem se dlouho modlil k Pánu a prosil o sílu tuhle zkoušku vydržet. Druhý den po obědě začala bolest hlavy ustupovat. Pocitil jsem Boží pomoc. Oba muži se mi začali svěřovat se svým životem. Asi jsem jejich důvěru získal tím, že jsem neprosazoval svoji verzi, jak by to mělo v nemocničním pokoji fungovat. Neztěžoval jsem si, ale držel „basu“. Za čas se dokonce začali předhánět o moji přízeň pokorného posluchače. Jakmile jsem poznal jejich příběhy a jejich bolesti, začal jsem je mít víc rád a nakonec jsme se třech dnech, kdy jsem byl propuštěn loučili jako kamarádi.

Pociťuji poučení: Pán mne naučil, že je potřeba přijímat přítomnou realitu, ačkoliv se zdá velmi zlá a přemáhat jí pokornou láskou.