SEKRETARIÁT PRO SPRAVEDLNOST, MÍR A OCHRANU STVOŘENÍ
Předmět: Prot. n. 3667
Řím, 8. dubna, 2024
Všem národním bratrským společenstvím
Drazí bratři a sestry,
Pokoj a dobro!
Stále si připomínáme slova Svatého otce, papeže Františka, když byl nedávno dotázán: „Na Ukrajině jsou lidé, kteří žádají o odvahu kapitulovat, o bílou vlajku. Druzí ale říkají, že by to legitimizovalo násilníky. Co o tom soudíte?”
Odpověděl: “Záleží na interpretaci. Ale myslím, že silnější je ten, kdo vidí situaci, myslí na lidi a má odvahu vztyčit bílou vlajku a vyjednávat. A dnes se dá domluvit s pomocí mezinárodních mocností. Slovo vyjednávat je odvážné slovo. Když vidíte, že jste poraženi, že se věci nedaří, je potřeba mít odvahu vyjednávat. A můžete cítit stud, ale kdybyste pokračovali dál, kolik mrtvých (tady bude) potom? A skončí to ještě hůř. Vyjednávejte včas, hledejte nějakou zemi ke zprostředkování. Dnes, například s válkou na Ukrajině, je mnoho těch, kteří chtějí být zprostředkující. Třeba Turecko… Nestyďte se vyjednávat, než bude hůř.“1
Myšlenky Svatého otce vycházejí ze sociálního učení církve, které si klade za cíl být historickým
pokračováním náboženského a společenského poselství našeho Pána Ježíše Krista. Cílem této nauky je transformace lidské společnosti zevnitř, rozpoznání znamení doby a řešení problémů jakekonomicko-sociálního, tak politického horizontu. Tímto způsobem se církev stává kritickým svědomím světa a představitelem lidstva.
Mír mezi lidmi byl vždy středem učení církve: papež sv. Jan XXIII v roce 1963 napsal
v encyklice „Pacem in terris“, že když mluvíme o míru, lidská osoba je vyvýšena a ustavuje
základní princip: vše je o důstojnosti člověka, protože původ a účel míru spočívá v respektu ke každému jednotlivému člověku.
Mezi dokumenty Druhého vatikánského koncilu patří také pastorační konstituce „Gaudium et spes“ o církvi v moderním světě, řeší citlivé téma absolutního odsouzení války a hledání mezinárodních akcí k jejímu zamezení. Uvádí následující: „Mír musí spontánně plynout ze vzájemné důvěry mezi národy, spíše než aby byl vnucován lidem terorem zbraní. Proto musí každý tvrdě pracovat, aby závody ve zbrojení konečně skončily. Protože redukce zbrojení nesmí skutečně začít jednostranně, ale stejným tempem na obou stranách, na základě společných dohod a přijetí účinných záruk.“2
S ohledem na roli hlav států při hledání míru potvrzuje: „Musíme se modlit ustavičně k Bohu, aby jim dal sílu, aby vytrvale s odvahou plnili toto dílo největší lásky k lidem, skrze které je statečně postavena budova míru.
Taková práce dnes jistě vyžaduje, aby rozšířili svou mysl a srdce za hranice svých vlastních národů, odložili veškeré národní sobectví a všechny ambice po nadvládě nad ostatními národy a místo toho živili hlubokou úctu k celému lidstvu, nacházejícímu se nyní tak pracně na cestě k větší jednotě.“
V tomto bodě si musíme položit otázku, jaký je náš postoj jako světských františkánů k tématu nespravedlnosti války, naléhavosti míru a úplného odzbrojení? První příklad lze čerpat z naší historie: role nositelů míru byla uznávána jako zvláštní vlastnost františkánů od jejich počátků.
Ve třináctém století, na rozdíl od bojů a pomsty často používaných k řešení sporů, Františkáni volali po harmonii a míru. V reakci na zneužívání feudálních pánů udělali maximum v obraně nejnižší třídy kázáním absolutní věrnosti církvi a papeži. František byl uznáván jako zdroj inspirace pro inovativní mírová řešení a řešení konfliktů, jakýsi jedinečný model schopný zavádění účinných iniciativ rekompozice a pacifikace. Píseň bratra slunce, Kázání ptáčkům, Kvítky, ve kterých se vypráví příběh vlka z Gubbia, ukazuje Františka jako propagátora znovuobjevené harmonie člověka s celým vesmírem a úcty ke zvířatům a přírodě. Setkání se sultánem al-Malik al-Kamilem zakládá model mezináboženského dialogu.
Druhý příklad plyne z naší Řehole: „Ať jsou šiřiteli pokoje a pamatují, že pokoj je třeba neúnavně budovat. Ať tedy hledají prostřednictvím dialogu cesty k jednotě a bratrské shodě s důvěrou, že v každém člověku je přítomen božský zárodek a že láska a odpuštění mají přetvářející moc .“ (Řehole SFŘ, čl. 19).
Na počátku třetího tisíciletí zažívá lidstvo hluboké změny, které zpochybňují samotný světový řád, který se objevil po druhé světové válce: jdeme z krize do krize a „válka není přízrakem minulosti, ale stala se trvalou hrozbou. Svět nalézá stále více obtíží v pomalém tempu budování míru, které podnikl a které začalo přinášet nějaké ovoce.“3
To vše může jen posílit odhodlání podporovat „nezpochybnitelný právní řád a neúnavné využívání vyjednávání, dobrých služeb a arbitráže, jak navrhuje Charta Organizace spojených národů, skutečná základní právní norma.“.4
Z toho tedy vyplývá, že celé křesťanství je povoláno odmítnout nevýraznou a zdánlivě racionální logiku, která vidí na jedné straně nevyhnutelnost použití zbraní v reakci na utrpěnou agresi a na straně druhé další začátek nevyčerpatelných závodů ve zbrojení, které mají vést k osvobození okupovaných území a obnovení statu quo, ale spouští nekonečný konflikt, který působí nesmírnou devastaci a nepřijatelné ztráty na lidských životech. Nezbytné odmítnutí takového podvodu se musí promítnout do povinnosti podporovat a prosazovat konkrétní politická rozhodnutí při hledání dialogu a porozumění, po vzoru setkání svatého Františka a sultána.
Zakončíme slovy našeho serafínského otce o těch, kteří vytrvají v následování našeho Pána Ježíše Krista: „A nade všemi muži a ženami, kteří tak budou jednat a vytrvají v tom až do konce, »spočine Duch Páně« (Iz 11,2) a učiní si u nich příbytek (Jan 14,23), budou dětmi nebeského Otce (Mt 5,45), jehož díla konají, a jsou nevěstami, bratry i matkami našeho Pána Ježíše Krista (Mt 12,50) .“5
SEKRETARIÁT PRO SPRAVEDLNOST, MÍR A OCHRANU STVOŘENÍ
Napsat komentář