Václav Vacek – Kněz

Těším se na setkání s krásnými nebeskými osobnostmi … Až uvidím Antonína Dvořáka, poděkuji mu za jeho hudbu … A pak mu povím: „Antoníne, moc jsem pracoval a nestihl jsem si vyposlechnout všechny tvé skladby, nebyly by tady k mání?“ A on na mně spiklenecky mrkne a pozve mě mezi muzikanty, kteří budu s nadšením nebesky hrát … A až si to několikrát do určité sytosti poslechu, zeptám se: „Antoníne, co máš nového? Protože jej jeho talent a touha po kráse dál „svrbí“ … a hudebníci budou hrát další nebeské skladby nebeských umělců …

Pětiletá neteř kdysi řekla: „Babi, když my se po smrti podíváme do všech zemí… A taky na mořský dno…“

Svým dětem můžeme říkat, „až umřu, nebuďte smutný. Těším se, že vás budu mít o mnoho víc rád, než jsem tady dokázal. Těším se na ten krásný program a na vysvobození z toho, co mě překáželo…“

Mluvme o této naději s druhými lidmi. Apoštol nám říká: „Pusťte si svou fantazii na špacír, ale stejně neuhodnete, jak závratnou krásu vám Bůh připravil.“

To ale neznamená, že o tom nemáme přemýšlet. Podstatné je, že víme, co nás čeká – dobré vztahy. Na to se můžeme a máme připravovat; a všechna ta dovednost, kterou si už tady osvojíme, se nám bude hodit.  

Vývoj a program housenky, z které se vylíhne motýl, je pro mě krásným podobenstvím. Sami si porovnejte ty rozdíly mezi housenkou a motýlem. Rozdíl v pohybu, kráse a možnostech. Housenka jen žere a žere. Když se zakukluje, nic neví, ani netuší … Po čase, až se dostane na svobodu, se představí v celé své kráse. Svou konstrukci si motýl rozloží (v kukle byl poskládaný jako skládací deštník), „nafoukne,“ nechá si svůj nový, krásný šat oschnout, s chvěním roztáhne křídla a letí … A my žasneme nad tou závratnou lehkostí, krásou a novými možnostmi motýla… Přejeme mu sladkost nektaru květů a odvahu k novým dálkám a výškám.

Kdo by housenkám dokázal říci, co je za čas čeká? (Podobně mě v semináři napadl příklad dítěte, jeho existence, porod, který pro něj vypadá jako konec, závratné oslnění a nekončící poznávání bohatství života.)