(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948;)

Bůh je mou radostí  (srv. Žl 104,34)

Vrcholem radosti je být s tebou, Bože (Žl 16,11) Radost z Hospodina je vaše síla! (Neh 8,10)

František byl od přirozenosti veselé a radostné mysli. Zdědil jí prý po matce. Na velkých i malých dvorech je 13.století plné trubadúrů. Básně a zpěvy. František si dal vyrobit dvojbarevný herecký oděv a se žezlem chodil jako král mládeže se svými druhy.

Po svém povolání k duchovnímu rytířství byl naplněn velkou radostí, že jí nedoval opanovat. Pečlivě se vyhýbal rozmrzelosti. Ačkoliv proléval potoky slz nad Kristovým utrpením, přece byl vnitřně naplněn nebeskou radostí.

Když se blížila smrt, obvyklá veselost jej sice opustila, ale v modlitbě slyšel slova: důvěřuj, jako bys už byl v mém království. Druhý den, i když trpěl, bolestmi pak napsal Píseň o slunci.

František rád používal hudby a zpěvu, aby obveseloval duši a tělo. Své bratry nazýval hudebníky Páně. V řádu se to projevovalo tím, že bratři pěstovali sborový zpěv, chvalozpěvy. I kvůli tomu se mnozí rytíři přidávali k řádu.

Další radostí byla Františkovi modlitba. Utíkal se k ní při jakémkoli závanu chmurné duševní nepohody.

Františkáni se radovali z dobroty Boží, z radosti v Bohu, nad Bohem.

Radost z chudoby, radost z toho, že se nemusí bát, že něco ztratí, že jim nic nepůsobí marnivou či smyslnou rozkoš, že se nedají zviklat pokušením. Veselá chudoba se stala jejich průvodkyní. František jim doporučoval, ať vesele pracují, vesele žebrají, radostně se dělí. Tak získali nevyčerpatelné bohatství duchovní svobody, duševní spokojenosti a nadpřirozené blaženosti. Největší radost je přemáhat sebe sama pro Krista z lásky k Bohu trpět.

František byl šťastný, že smí sloužit Bohu.

Komentář:

Pozorujeme-li bratra Pia, matku Terezu, dona Boska a jiné služebníky Boží, můžeme věřit, že životopisy sv. Františka nemusí být nutně přehnané (i když v ledačems jistě jsou) Také mnozí kněží, kteří žijí jako řádoví bratři jsou, zejména vlivem podpory bratří ze své komunity, často radostní vnitřně i navenek. Je však třeba říci, že jde o Františkovu povahu, povahu Dona Bosca,jednotlivých kněž. Nelze napodobovat jejich originalitu.  Introvertům se tak snadno vnější radost neprojevuje a přitom mohou mít vnitřně velmo mnoho boží radosti.  Nikterak nás teké nemusí trápit naše každodenní chmury. Vedeme přece duchovní boj s temnotou světa. Naše občasné prohry jsou normální, tak jako v každé bitvě. sv.Terezie z lisieux k tomu říká: Je skutečností, že naše radosti jsou vždy smíšeny s  kapkou hořkosti a bolesti. Poznávám ale, že to velice pomáhá k osvobození ode všeho co není trvalé a  k  pozvedání zraku vzhůru, k prameni trvalé radostiPoučné jsou  návody na radost od sv. Františka: nalézej radost z každého dne, ze služby Bohu (i malé), raduj se ze své touhy se modlit (kdo si přeje modlit se – na něm už spočívá Duch Boží), zazpívej si, raduj se z darů Božích (např. z přírody). Raduj se ze své svobody: tento svět ti nemůže udělat víc, nežli tě ze světa vyhnat (např. psychicky znemožnit), ale my  jsme majiteli občanství v nebesích a tam lidská moc nesahá.. Největším zdrojem radosti jepro duchovního člověka  přítomnost Ducha Božího.

v  Co ti pomáhá k návratu k radosti v časech chmur?

^{BŮH NADĚJE AŤ VÁS NAPLNÍ VEŠKEROU RADOSTÍ A POKOJEM! RADUJTE SE Z NADĚJE, V SOUŽENÍ BUĎTE TRPĚLIVÍ, V MODLITBÁCH VYTRVALÍ. RADUJTE SE V PÁNU!(Bible, Řím 12,12.15; 15,13; Flp 3,1)}

(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948;)

Hlava pátá, str. 67 – 80 (zpracoval bratr Šedivý MBS Plzeň)

I

Františkova láska k chudobě byla věnem přírody a milosti. Bůh mu od počátku vštípil dobročinnou útrpnost s nuznými. … Každému žebrákovi rád posloužil, zvláště když pro lásku Boží prosil. … uvažoval: „ … jest spravedlivo, abys z lásky k Bohu, jenž nesmírně štědře odměňuje, byl také k chudým … dobročinný.“ František … poznával v chudých vyslance Nejvyššího. (Jednou) … rychle zavolal odmítnutého žebráka, štědře ho obdaroval a učinil slib, že již nikoho neodmítne, kdo ho jménem Božím poprosí. (Dále v knize následuje popis řady příhod, které znázorňují Františkovu lásku k chudým.) (Vyvrcholením je) … zasnoubení svatého Františka s paní Chudobou.

(Nejdříve) … neměl na sobě nic než košili a starý plášť, jejž mu sluha biskupův daroval (… na něm namaloval cihlou kříž). Když ho lupiči … i o tento nuzný oděv oloupili, vyžebral si … poustevnický šat: krátkou sukni, kožený pás, střevíce a hůl.  (Pak) … při mši svaté slyšel evangelium o rozeslání apoštolů, … odhodil hůl i střevíce, místo koženého pásu se opásal provazem a z hrubé látky si zhotovil chudičký oděv.

V kostele sv. Mikuláše v Assisi … požádali (František, Bernard z Quintavalle a Petr Kantanii) kněze, aby jim třikrát otevřel svaté evangelium. Nejprve četli: „Chceš-li dokonalým býti, jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi a pojď a následuj mne!“ Podruhé: „Neberte nic na cestu, ani hole, ani mošny, ani chleba, ani peněz, ani nemějte dvou sukní!“ Potřetí: „ Chce-li kdo za mnou jíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj na sebe a následuj mne!“ Plný radosti děkoval František Pánu Bohu, že jemu a jeho učedníkům ukázal cestu chudoby. Potom zvolal: „Bratří, to je náš život i naše pravidlo … Jděte tedy a plňte, co jste slyšeli!“ A ti rozdělili statky své chudým, oblékli se v šat podle způsobu Františkova a „žili s ním, jak jim Pán ukázal …“.

František dal (pak) napsat novou řeholi, (která) obsahovala kromě několika zvláštních ponaučení jenom výňatky z evangelia o chudobě. Svatý Otec (Inocenc III.) ji schválil, ač měl velké pochybnosti, dají-li se (pravidla chudoby) provést.

(Františkův životopisec svědčí:) „ … pohrdal … všemi poklady světa … vždyť Syn Boží sám byl chudý … paní Chudoba je cestou dokonalosti … a zárukou věčných statků. Nikdo nemá takovou touhu po zlatě jako on po chudobě. (Chudoba) … je perla evangelia. Vždy zesmutnělo jeho (Františkovo) oko, když viděl u bratří v domě …, co se nesrovnávalo s chudobou. … byl veselý, bezstarostný a volný; radoval se, že všecky pomíjející statky zaměnil za statky stokráte větší.“

Nesčetní se snažili rozluštit (podivuhodnou Františkovu lásku k chudobě) – Mystická svatba svatého Františka s paní Chudobou, Kvítky svatého Františka z Assisi, Chudáček z Assisi, Dante Alighieri, Jacopono da Todi, Giotto, Sassetti …

(Jaké jsou) příčiny a pohnutky této lásky u samého muže serafínského?

II

Důvod, proč František sebe a svůj řád zapsal chudobě, zdá se prostě ten, že mu to Pán Bůh sám uložil (po trojím otevřením evangelia). (Vnímal to jako) zjevení Boží. Ale to jen vysvětluje, že František hleděl na přísné zachovávání chudoby jako na povinnost a … plnil (ji) tak, že se docela podroboval vůli Boží. Na otázku: Proč si tak neslýchanou, vpravdě snoubeneckou láskou chudobu zamiloval, lze odpovědět: Poněvadž v ní viděl základní podmínku evangelické dokonalosti, evangelického apoštolátu a evangelického rytířství Kristova.

1) evangelická dokonalost

– za křížových válek … oživla velká vážnost k chudobě, … širší kruhy byly přesvědčeny o velikém dosahu chudoby pro křesťanskou dokonalost (je její základní podmínkou); … chudoba je základ a podporovatelka všech ctností; Jacopone da Todi básnicky líčí rozmluvu Františkovu s Chudobou. Chudoba praví: „Já se nikdy neobjevuji sama, vždycky mě sedm věrných družek provází: láska, poslušnost, pokora, zdrženlivost, čistota, trpělivost a konečně naděje, komorná to ostatních.“

František si chudobu cenil jako duši tří evangelických rad a řádových slibů (čistota, poslušnost a chudoba).

2) evangelický apoštolát

– Spasitel v chudobě rozeslal apoštoly, aby obrátili svět; (to se stalo) směrnicí pro františkánský apoštolát; ¹⁾

František potíral … kacířská hnutí chudoby (té doby) tím, že se dal vést a podporovat církví a v co nejužším spojení s ní chudě žil a chudobu kázal. Chudoba se mu stala hlavním prostředkem evangelického apoštolátu … (a tím) se šířila neobyčejná obliba jeho řádu u lidu.

3) evangelické rytířství Kristovo

– (teprve tímto je vysvětlen) úplně mystický poměr lásky světcovy k snoubence Chudobě. Jako byl Kristus nejvyšším lenním pánem Františkovým, tak byla Chudoba paní jeho srdce. To byl důsledek jeho rytířského nazírání na život. Křesťanský rytíř miloval nevěstu a manželku „v kázni, stydlivosti, právu a počestnosti“, ale věrně, silně a něžně a jeho láska k ženě přecházela na vzor všeliké, takřka odhmotněné ženskosti, na čistou dívku, která nám porodila Spasitele světa. … Vždyť jak věrně byl Pán Ježíš této ušlechtilé paní (Chudobě) oddán po celý svůj život! S nebeského trůnu sestoupil …, aby vyhledal lidmi opuštěnou a pohrdanou královnu Chudobu, která netrpělivě čekala na něho v chlévě betlémském … s blahoslavenou P.Marií. Provázela jej … po celý život … A když nastala hodina jeho … utrpení a všichni ho opustili, Chudoba se ani na okamžik od něho neodloučila … A když ani Matce Boží nebylo možno k němu na kříž vystoupit, Chudoba s něžnou oddaností … ho objímala až do smrti.

Kristův rytíř František miloval paní Chudobu, protože nyní tak opovrhovaná a zapuzovaná byla kdysi snoubenkou Kristovou; miloval ji na místě Kristově.

V každém chudákovi viděl (František) Syna chudé Panny. Říkával: „… Ježíš Kristus se stal pro nás chudým, aby nás svou chudobou obohatil a aby chudé duchem za … dědice nebes dosadil …“

Milovat chudobu z lásky ke Kristu učinil František věčnou zásadou řádu: „Bratří ať si nic nepřivlastňují, ani dům, ani místo, ani jakoukoliv věc, nýbrž jako poutníci a cizinci na tomto světě v chudobě a pokoře Bohu sloužíce, ať jdou důvěrně po almužně. A nesluší se, aby se za to styděli, neboť i Pán Ježíš se stal pro nás na tomto světě chudým.“

¹⁾Ve 12. a počátku 13.století bylo heslem peníze a bohatství; křížové výpravy … obeznámily západ s lehkomyslnými mravy a s poklady východu a roznítily neslýchanou chtivost po majetku a požitkářství. Touto rakovinou onemocnělo … i duchovenstvo. Nestaralo se o spásu duší. Větší část duchovenstva se oddávala lehkovážným hrám a zahálce nebo se obírala výnosnými obchody a pohoršlivým výdělkářstvím. Preláti žili většinou hýřivě; nádherně se odívali, vydržovali si dvořanstvo a na vizitace přicházeli s tak četným průvodem, že faráři museli často prodat kostelní roucha, aby zaplatili dluhy, do nichž velkými výlohami upadli. A poněvadž obyčejné příjmy nestačily, … sáhli k smutnému prostředku – simonii (svatokupectví). Nižší klerus se odškodňoval tím, že hromadil obročí, lstivě získával dědictví a za úkony duchovního úřadu si dával platit … pohoršlivé obnosy. Duchovenstvo ztrácelo … vliv na drobný lid. Lid toužil po kazatelích chudoby a radostně přijímal každého, kdo vypovídal válku lakotnému kléru. (Tím se) v posledních 20 letech 12.století (stali) ve Francii, Itálii a Německu kacířští „chudí“, valdenští, … postavili se proti (církevní vrchnosti), tupili ji a hanobili … a způsobili mezi lidem nenahraditelné škody.

(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948;)

hlava 15: Františkánský apoštolát

Pro dobu, ve které žil František, nebylo obvyklé, aby zakladatel řádu sebe a své učedníky zasvětil apoštolátu.
I
Mniši do té doby (až na výjimky) nevykonávali kazatelskou činnost, misie. Kláštery byly místem duchovní správy a většinou to v nich byli bratři laici, později vstupovali kněží, ale ti kázali ve svých chrámech a ve své farnosti a to teprve od druhé poloviny 11.století, předtím ani kněží mniši nesměli Kanonické právo tvrdilo, že „mnich je tu od toho, aby se kál a plakal, nikoliv kázal’’. Proti tomu František a Dominik se oddali apoštolské činnosti se zápalem. Do té doby to dělali pouze chudí z Lyony a lombardé na sever od Itálie. Františkovým vzorem však nebyli oni, nýbrž rytíři. „Hrdinství nemůže být pod střechou nýbrž projížděje zeměmi“. Františkovi nestačilo doma se starat o malomocné. K rozhodnutí hlásat evangelium dospěl 24.2.1209 v kostelíku Porciunkula. Při mši sv. evangelium mluvilo o rozeslání učedníků za apoštolátem. Paprsek světla z nebe jej poslal být následovníkem evangelické chudoby a kázat evangelium. František odhodil mošnu a hůl i střevíce, oblékl chudý šat a působil tak mocným dojmem, že se po jeho slovech obracely celé zástupy lidí. V této činnosti se k němu přidali bratr Jiljí, Silvestr a bratr Bernard a šli po dvou krajem. Později se přidali další a další. Vysílal je slovy Krista: „hlásejte pokoj a pokání… buďte trpěliví…odpovídejte pokorně,,, žehnejte pronásledovatelům“. Každého objal se slovy: „Vlož svou starost na Pána a on tě neopustí“. U každého kostela se pomodlete : „Klaníme se ti, nejsvětější Pane Ježíši a dobrořečíme ti zde a ve všech kostelích celého světa, protože jsi skrze kříž vykoupil svět“. Kající a kázající poutníci se pak vraceli do Porciunkule, kde usebrávali svou mysl v modlitbě a rozjímání. Papež Inocenc III. činnost schválil a těm dvanácti nechal udělit tonsuru1, aby je přivtělil ke kléru a mohli vykonávat kazatelský úřad. Do té doby směli pouze napomínat k pokání a polepšení života. Nyní mohli hlásat evangelium jako apoštolové, silou Ducha Božího. Mnozí, když je viděli kázat, chtěli pak činit totéž, puzeni Duchem Božím. Střední Itálie byla brzy dobyta evangeliem. Jakub z Vitry píše , že v roce 1216 už to byla celá Itálie i a Sicílie. Kapitula 1217 rozhodla o misiích na sever od Itálie. Tam však měli albigenští pověst heretiků a zprvu lidé františkány vyháněli. Když však sebou nosili papežský list se svolením kázat, vše se změnilo. Později se podařilo přesvědčit lid i v německých zemích, kde zprvu Františkány krutě pronásledovali.
II
Františka však neuspokojovaly misie mezi křesťany, toužil po obrácení nevěřících. Vždyť chtěl v mládí být křižákem a vydobýt Kristu celý svět a stát se mučedníky jak píše básník Konrád v Písni o Rolandovi, „Jejich život bez poskvrny byl, z nich žádný si ho nevážil, by duši Bůh svou milost dával a tak si každý vroucně přával, smrt mučednickou podstoupiti a nebe sobě dobýti.“ František putoval Lombardii do Španělsko marocké říše, odebral se s Petrem Katanim do Damietty v Egyptě, kde válčilo křižácké vojsko. Misie pak začlenil i do Řehole. Stal se tak otcem misionářů. Např.: Anotnín z Padovy, Bertohld z Řezna, Bernardin ze Sieny, Jan z Duldy, Petr z Alkantary, František Panigaroly, Kornelio Musso z Placence, Vavřinec z Brindisi, marek z z Aviana, Josef z leonissy, Prokop z templinu, Martin z Kochemu, Leobard z Porta Mauricia, diego z Kadisu a další a další.
František však nikdy nezapomínal na rozjímavý život.
Otázky v MBS
Jak evangelizovat dnes?
Jak za MBS SFŘ ?
______
1Vyholená část vlasů na temeni hlavy je typická úprava účesu těch příslušníků církevníhokléru, kteří přijali kněžskésvěcení.Křesťanézavedli, že si kněží na znamení své duchovní služby nechali na temeni vyholit malé kolečko, kterébiskuppomazal posvěceným olejem (proto se ve středověku říkalo kněžím „pomazaní“ nebo „vyholení“). Odtud byl odvozen i zvyk pomazat hlavu krále při korunovaci („pomazané hlavy“ ve smyslu vládci).Postřižiny mohli však na znamení řeholního slibu podstoupit i laičtí bratři. Rituál nebyl spojen s pomazáním, tedy s kněžským svěcením. Z tohoto důvodu jáhen a řeholník tonzuru mít nemuseli, ale často si ji nechali vytvořit dobrovolně. Rituál stříhání vlasů byl ve středověku rozšířený (jedna kadeř na spánku, část vlasů na temeni nebo vyholení celé hlavy). Obvykle se podle tvaru tonzury dalo poznat, k jakému řádu otyčný patří. Zvláště benediktini si často vyholovali celé temeno hlavy a nechávali z vlasů jen jakýsi věneček.

Františkánský apoštolát – část 2
(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948; Hlava patnáctá, str. 225-261)
Františkánský apoštolát
Pro dobu, ve které žil František, nebylo obvyklé, aby zakladatel řádu sebe a své učedníky zasvětil apoštolátu.
Mniši do té doby (až na výjimky) nevykonávali kazatelskou činnost, misie. Kláštery byly místem duchovní správy a většinou to v nich byli bratři laici, až později vstupovali kněží, ale ti kázalijenom ve své farnosti a to teprve od druhé poloviny 11.století, Předtím ani kněží mniši nesměli Kanonické právo tvrdilo, že „mnich je tu od toho, aby se kál a plakal, nikoliv kázal’’. Proti tomu František a Dominik se oddali apoštolské činnosti se zápalem. Zprvu, jako laici, směli kázat pouze: „Čiňte pokání královsví Boží se přiblížilo.“.
Papež Inocenc III. schválil žebravým řádům, že smějí kázat jako kněží.
Františka však neuspokojovaly misie mezi křesťany, toužil po obrácení nevěřících. Misie pak začlenil i do Řehole. František však nikdy nezapomínal na rozjímavý život.
Františkánský apoštolát, kromě kázání věřícím i nevěřícím, spočíval také ve zpovídání. Velká část duchovenstva i ta vyšší část nepřála zpovědní službě v jejich biskupstvích. Těmto odpůrcům učinil přítrž Řehoř IX 1231, zapověděl komukoliv ve službě bratří bránit. To však vyvolávalo neustálou žárlivost kněží. Vilém de st.Amour vydal knihu O nebezpečích doby, ve které mluvil proti žebravým řádům. Na obhajobu bratří se však postavil Tomáš Akvinský a Bonaventura a ti skvěle tento útok odrazili. „Bratří nesoutěží s kněžími, nepřísluší jim právo a povinnost duchovní správy, jsou jen rybáři na vedlejší bárce, připravení pro časy, kdy je rybolov příliš bohatý. Nechtějí zkracovat obročí kněžím.“

II.

Nyní se věnujme františkánskému kázání. Zpočátku bratří pouze promlouvali, kdekoliv se tomu naskytla při jejich cestách příležitost. Jakmile František někde uviděl více lidí, oslovil je evangelickým pozdravem: „Pán vám popřej svého pokoje“ Pak prostými slovy pronesená s horlivostí, s hlubokým cítěním, povzbuzoval lidi k pokání, k pokoji, k dobrému. Na otázku lidí, odkud jsou odpovídali: „Jsme kajícníci z Assisi“ .Cílem kázání bylo pohnout posluchače ke vstupu do nové řehole, ale samozřejmě chápali, že celý svět nemůže být v řádu. Jejich hlavním cílem bylo, aby lidem ukázali cestu světla, promluvy vedly k obrácení, k polepšení života,aby lidé změnili své smýšlení.

František: „Varuji a napomínám bratry, aby v kázáních, která konají, s rozvahou a slušně mluvili k užitku a povzbuzení lidu, pojednávajíce o hříších a ctnostech, o trestech a odměně, stručnými slovy.“

Po návratu z Říma od Papeže, začal František kromě promluv kázat jako kněží. Docházíval každou sobotu večer do Assisi, tam v zahradním domku při dómu se v noci modlil a v ranních bohoslužbách v biskupské katedrále kázal. Dovolil kázat také několika dalším schopným bratrům. Rozesílal je do různých provincii. V roce 1221 nařídil:“Nikdo z bratří nesmí jinak kázat než podle způsobu a nařízení svaté římské církve a pouze, když mu to jeho ministr dovolí…
Důvodem proč bylo potřeba kazatelů, byla nízká vzdělanost duchovních ve farnostech. IV lateránský sněm dokonce přikázal, aby si kněží najímali kazatele. Lidu bylo třeba vysvětlit alespoň apoštolské vyznání víry, Boží přikázání, modlitbu Páně. Ke kátzání měli kněží využívat žebravé řády. Bratří přicházeli ze života, nezabývali se scholastikou, kázali lidově a srozumitelně a měli mnoho posluchačů. Po vzoru sv. Františka využívali jeho srozumitelné pochopení Písma a jeho trubadúrských schopností. Udrželi si ráz prostoty, přirozenosti a proto měli větší vliv na zástupy. Kázali nadšeně a s radostí mimo jiné i proto, že kázali to,jen to, co sami žili. Kázali svým příkladem.
(podle knihy Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap: Ideály sv. Františka Serafínského, vydal Kapucínský sekretariát Třetího řádu sv. Františka – Praha IV, Loreta v roce 1948; Hlava patnáctá, str. 225-261)