1. antifona

Autorem výpisků z knihy L. Lehmanna František mistr a učitel modlitby ja Dagmar Spíralová OFS z MBS Plzeň

Svatá Panno Maria,
nenarodila se na světě tobě rovná mezi ženami,
dcero a služebnice nejvyššího Krále, nebeského Otce,
Matko našeho nejsvětějšího Pána Ježíše Krista,
nevěsto Ducha svatého:
pros za nás se svatým archandělem Michaelem
a všemi nebeskými zástupy i všemi svatými
u svého nejsvětějšího milovaného Syna,
našeho Pána a Mistra.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.

Existuje antifona, která dvě nebo tři století před Františkem patřila do mnišské liturgie svátku Nanebevzetí Panny Marie. Svatý František modlitbu přetvořil podle svého cítění. Podobně jako starší předloha je Františkova antifona zřetelně členěna na dvě části: vzývání a prosbu.

Vzývání

Je delší než prosba – uctívání má přednost.

Svatá Panno Maria – František rád nazývá Boha nejsvětějším Otcem a Marii svatou Matkou nebo svatou Pannou.

nenarodila se na světě tobě rovná mezi ženami – jediný větný výrok modlitby. František vyzdvihuje Mariinu výsadu Milosti, její vyvolení. Nelíčí, co Maria vykonala, nýbrž jí dává tituly, které říkají, co na ní učinil Bůh.

dcero a služebnice nejvyššího Krále, nebeského Otce – Maria je obojí. Otcovou dcerou se stala, když se prohlásila Pánovou služebnicí. Významné je též, že Maria je nazývána pouze dcerou a služebnicí bez dalšího ozdobného přívlastku; Otec je však nebeský a nejvyšší Král.

Matko našeho nejsvětějšího Pána Ježíše Krista – Máme zde opět slovo Matka bez dodatku. Syn je víc než Matka; on bude nazván nejsvětější a Pán a není pouze jejím Pánem, je i naším.

nevěsto Ducha svatého – Také zde se slovo nevěsta nerozšiřuje žádným výrazem. Jméno třetí božské osoby však nese přívlastek svatý.

Bůh je uctívanější, vznešenější, Svatý. Maria má pouze účast na jeho svatosti. Marii zde vidíme jako dílo trojjediného Boha. Tituly udělené Matce Boží odkazují vždy na jednu ze tří božských osob. To, čím Maria je, je skrze Boha.

Prosba

pros za nás se svatým archandělem Michaelem… – František nevidí Marii samotnou, nýbrž ve společnosti všech andělů a svatých. Výslovně jmenuje Michaela, kterého zvlášť uctívá, jak je patrné Z Výzvy ke chvále Boha.

pros za nás… u svého nejsvětějšího milovaného Syna, našeho Pána a Mistra – Mariánská modlitba směřuje ke Kristu. Téměř symbolicky má poslední slovo Pán a Mistr. Nejenže se k němu obracejí vzývání Marie jako přímluvkyně, ale je obdařen uctivými přívlastky, které u Marie chybějí. Tato modlitba nám prozrazuje, jaký byl Františkův obraz Krista: je pro něho na jedné straně nejsvětější Pán a Pán a Mistr, tedy vznešený a majestátní, vládnoucí a učící, a z druhé strany Mariin milovaný syn, tedy lidsky blízký, lásku probouzející a darující.

Směřováním modlitby k Synu, u něhož se má Maria za nás přimlouvat, zužuje se antifona, která měla původně trojiční ráz, na Syna. To se pak ztrácí závěrečným Sláva Otci opět v oslavě Trojice. Chvála Panny Marie je tak zcela vložena do chvály trojjediného Boha.

Nevěsta Ducha svatého

Takový titul nacházíme u Františka jen zřídka. Patrně se dostal do styku s ideály opata Joachima da Fiore. Podle něho je Maria zcela spojena s Duchem svatým a podle jeho teorie o trojím věku bude Matkou příští církve Ducha. Je rodičkou Boží a rodičkou svaté a čisté církve. Jakkoliv Joachim velmi zdůrazňoval, že Utěšitel použije nevěstu Marii za Matku církve Ducha, přece nikde výslovně nepoužívá titulu nevěsta Ducha svatého. Proto není přehnané tvrdit že František jako první oslovil v modlitbách Marii přímo „nevěsto Ducha svatého“.

Čím je Maria, můžeme být také my

Snoubenecké pouto mezi Duchem svatým a Marií František velice brzy rozšiřuje na všechny, kdo žijí duchovně, tj. následují ve svém životě Ježíše Krista a dávají prostor Duchu svatému. Toto rodinné pouto platí kromě klarisek také pro všechny věřící. Kdo se snaží žít evangelium, mít ducha Páně a jeho svaté působení, ten je s Bohem příbuzensky spojen.

Maria je Františkovi vzorem pro každého křesťana dokonce i ve svém mateřství. Být matkou Kristovou považuje za možné pro všechny věřící, ale váže na to jednu podmínku: „Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor.“ Kdo se v nazírání na Marii učí hledět sám na sebe, ten získává pozitivní obraz o sobě, svých možnostech i schopnostech. V pohledu na Marii se učíme dívat se jako ona na druhé, na božský základ a na dobré jádro v nich. Učíme se rovněž hledět na Boha, který nám jde vstříc, slovuje nás a volí si nás.

Pozdravení blahoslavené Panny Marie

Zdrávas, svatá Paní, přesvatá Královno,
Boží Rodičko Maria,
tys navěky pannou (církví)
vyvolenou od nejsvětějšího Otce z nebes,
tebe posvětil
svým nejsvětějším milovaným Synem
a Duchem Utěšitelem,
v tobě byla a jest celá plnost milosti
a všechno dobro.
Zdrávas, jeho dome,
zdrávas, jeho stánku,
zdrávas, jeho příbytku,
zdrávas, jeho roucho,
zdrávas, jeho služebnice,
zdrávas, jeho Matko,
a buďte pozdraveny, vy všechny svaté ctnosti,
které milostí a osvícením Ducha svatého
jste vlévány do srdcí věřících,
abyste je z nevěřících udělaly věřícími Bohu.

Pozdravení Panny Marie neobsahuje vzývání a prosbu, nýbrž je to řada sedmi latinských Ave (Zdrávas), je to salutatio (pozdravení) na způsob litanie.

Maria – dílo trojjediného Boha

Úcta k Panně Marii je pevně zakotvena v uctívání Nejsvětější Trojice. První sloka zdraví Marii jako Otcem vyvolenou a Duchem posvěcenou Matku Ježíš Krista, jejíž lůno bylo jakoby první církví. Myšlenku Božího přebývání v Marii pak rozvíjí následující tři Ave, která přinášejí obraz obydlí. Další tři Ave připomínají, že Maria je Bohem stvořená, rouchem těla zahalená, a než se stala Matkou, projevila ochotu být služebnicí. Třetí sloka pohlíží na ctnosti a síly darované Marii, které mohou být účinné také v ostatních lidech skrze Ducha svatého.

Panna, která se stala církví

Maria je Panna, která se stala církví. Skrze konkrétní církev hledí František na Marii a skrze Marii na církev. Maria, zároveň Panna i Matka Boží, se stává předobrazem církve, pravzorem panny a matky církve.

Církev pro všechny lidi

Co Bůh příkladně učinil Marii, může jiným způsobem svým Duchem vždy znovu způsobit. Velice vhodně se ze slova Panna v prvním Ave stává v posledním Matka. Církev v jedné osobě se nyní rozšiřuje na všechny nevěřící, kteří se mohou stát věřícími. Pohled vycházející od Marie, „v níž byla a jest celá plnost milosti a všechno dobro“ se rozšiřuje na všechny lidi i časy.

Rozjímání k Ave Maria

Andělské pozdravení bylo na Západě známé od přelomu 7. a 8. století a stávalo se v církvi prvořadou modlitbou. František v podstatě rozšířil Zdrávas Maria na jakousi litanii. Biblické texty pojímal v obrazech a dal jim zaznít i ve chválách. jeho pozdravení Panny Marie je rozjímáním k modlitbě Zdrávas Maria.

K rozjímání

• Jaká je vaše nejoblíbenější mariánská modlitba a proč?
• Jak je možné hledět jako Maria na Boha, na sebe, na ostatní, na svět?

Rozjímání o Modlitbě Páně

Běžný text modlitby Otčenáš pozůstává z oslovení a sedmi prosbami. František modlitbu člení do deseti odstavů, oslovení a každou prosbu modlitebně rozšiřuje.

Duchovní výklad

Oslovení – důvěra a úcta

Ó, Nejsvětější OTČE NÁŠ: náš Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli! – František nedovede říct prostě Otče, ale vždy přidává svatý nebo nejsvětější. Po oslovení Otce přijdou oslavné tituly Boha jako Pána dějin spásy. Poslední titul je pro Františka typický. Pro něho není Vykupitel a Spasitel totéž; vyjadřuje tím dvě etapy dějin spásy – vykoupení na kříži a druhý příchod Kristův.

JENŽ JSI NA NEBESÍCH: v andělech a svatých, osvěcuješ je, aby poznali, že ty, Pane, jsi světlo; rozněcuješ je k milování, protože ty, Pane, jsi láska; přebýváš v nich a naplňuješ je štěstím, protože ty, Pane, jsi nejvyšší a věčné dobro, z něhož pochází všechno dobro a bez něhož není žádné dobro. –  František nechápe nebe místně, nýbrž osobně. Otec přebývá ve všech lidech, kteří se otevírají jeho Duchu. Bůh přebývá v andělech a svatých. Dali mu prostor, dovolili mu působit, a tak dosáhli blaženosti. Čeho dosáhli oni, má se naplnit i v nás.

1. prosba – poznat Boží velikost

POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ: ať tě jasněji poznáváme, abychom mohli uvidět šíři tvých dobrodiní, délku tvých příslibů, výšku tvé důstojnosti, hloubku tvých soudů. – Víra, přijetí Boha, je základním lidským rozhodnutím: jím je Boží jméno posvěceno. Je vždy oslovován a posvěcován, když se v nás objeví tušení Boží velikosti, když čteme Boží stopy v dějinách a zapojíme se do velkolepého plánu spásy, který s námi Bůh chce uskutečnit.

2. prosba – vláda milosti

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ: abys v nás vládl svou milostí a přivedl nás do svého království, kde na tebe budeme patřit bez závoje, dokonale tě milovat, spojeni s tebou ve štěstí, a radovat se s tebou bez konce. – František i zde chápe Boží království duchovně, ne územně. Má na mysli Boží království v člověku. Oblažující společenství, šťastná společnost je tam, kde Boží království dostává svou podobu. Tam se buduje šťastná společnost, kde se lidé navzájem obšťastňují, a tak přitahují nebe na zem.

Podle Františka není Boží království a samotný Bůh nic abstraktního a neuchopitelného. Je třeba ho vnímat všemi smysly: dotýkat se ho, patři na něj, milovat ho a zakoušet jako blažené společenství.

3. prosba – Boží vůlí je láska

BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI TAK I NA ZEMI: abychom tě milovali celým srdcem – když na tebe budeme stále myslit; celou duší – když po tobě budeme stále toužit; celou myslí – když k tobě budeme řídit všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou – když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásce a nikam jinam; a abychom milovali svého bližního jako sami sebe – když strhneme všechny, jak jen jsme schopni, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu. – Boží vůle se uskutečňuje v nebi – Bohu se vzdává patřičná úcta, když ho milujeme. Na zemi se Boží vůle projevuje, když se milujeme navzájem.

Boha můžeme a máme milovat tak, že celým srdcem na něho stále myslíme, celou duší vždy po něm toužíme, celou myslí k němu zaměřujeme svou pozornost, ve všem hledáme jeho čest a se vší silou vynakládáme všechnu svou námahu a tělesné a duševní schopnosti, abychom se podřídili výhradně jeho lásce. Podřízení jeho lásce není poslušnost nějakému rozkazu, ale odpověď na vykoupení Kristovo; o důsledek jeho lásky.

Z úplného obrácení se k Bohu vyrůstá bezpodmínečná ochota dát se k dispozici pro službu lidem. Láska k bližním spočívá v tom, že:

…podle svých sil přitahujeme všechny lidi k lásce Boží. Cokoli děláme a jakkoli žijeme, vždy v tom má být něco z Boží lásky. Máme-li být přitahováni jeho láskou, má tato láska ze všeho přitažlivě vyzařovat, aby i ostatní byli přitahováni k jejímu prameni.

…se těšíme z dobra druhých i se svého vlastního, v utrpení s nimi cítíme a trpíme. Když jsou dobří nebo konají dobro druzí, máme se radovat, jako bychom to byli nebo vykonali my. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Proto účast na utrpení patří do každého konkrétního dne lásky k bližnímu. Sdílená bolest je poloviční bolest.

…nikoho nijak nepohoršujeme. U nikoho nemáme vyvolat ani to nejmenší pohoršení.

4. prosba – Kristus, náš vezdejší chléb

CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ: totiž svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, DEJ NÁM DNES: abychom si připomínali, uctívali, a chápali lásku, kterou k nám choval, a všechno to, co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl. – Eucharistický výklad prosby o chléb nacházíme již u některých církevních Otců. Pro Františka bylo uctívání Nejsvětější svátosti hlavní pastorační záležitostí. Láska toho, který nás tolik miloval, má být opět předávána. V památce na Ježíše se Boží láska stává živou přítomností a slavením jí snáze porozumíme než intelektuálním rozebíráním. Máme-li správně slavit Eucharistii, musíme si připomínat Ježíšovu poslední večeři, znát jeho záměry a chtít je splnit. Vždy jde o Boží lásku, kterou si připomínáme.

5. prosba – Bůh odpouští, jak odpouštíme my

A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY: pro své nevýslovné milosrdenství, pro nesmírné utrpení svého Syna a na přímluvu a pro zásluhy nejsvětější Panny Marie a všech tvých svatých. – V prosbě o odpuštění vin si František uvědomuje, že je zcela odkázán na Boží slitování. Otcovo smilování a Synovo utrpení jsou první a původní pohnutky našeho odpuštění hříchů. Teprve potom spoléhá František na zásluhy a přímluvu Mariinu a svatých.

JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM: a protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět zcela, abychom pro tvou lásku dokázali opravdu milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se pro tebe pomáhat všem. – Ježíš vázal odpuštění hříchů na podmínku, že také my svým viníkům odpustíme. Podle modlitby Otčenáš nemusíme dělat nic jiného než odpouštět; vše ostatní v modlitbě Páně vychází od Boha. Aby byla naše modlitba vyslyšena, musíme být ochotni odpustit. Nelze ctít Boha a pohrdat člověkem.

Láska k nepřátelům může vyrůstat pouze z neomezené ochoty odpouštět. Spočívá v tom, že nepřátele kvůli Bohu opravdu milujeme, pokorně se za ně k Bohu modlíme, nikomu neodplácíme zlým za zlé, ve všech a ve všem usilujeme s Boží pomocí si být vzájemně k užitku. Spása nepřátel, ne naše vlastní bezpečnost je na prvním místě.

6. prosba – o sílu v pokušení všeho druhu

A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ: ani skryté, ani viditelné, ani náhlé, ani neustávající. – V lidské schopnosti rozhodovat se je též možnost viny a hříchu. Proto se k prosbě o odpuštění vin smysluplně pojí prosba „A neuveď nás v pokušení“. Čím víc člověk usiluje o poznání Boha a o jeho milost, tím víc v sobě i kolem sebe pociťuje temné mocnosti.

7. prosba – za osvobození od zla všech dob

ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO: minulého, přítomného i budoucího. – Prosba o sílu v pokušení pokračuje prosbou o zbavení zlého. Celá naše pozemská doba je ohrožována zlem. Kéž nás Bůh vykoupí z minulé a spáchané viny, kéž nás osvobodí od dnešního zaplétání se do zla a uchrání nás id zla v budoucnu.

SLÁVA OTCI… AMEN. – Vyjmenování tří dob (minulosti, přítomnosti a budoucnosti) zaokrouhluje Výklad Otčenáše a je paralelou k vyjmenovávání tří Božských osob.

Otčenáš – zrcadlo života

Modlitbu Otčenáš kladli menší bratři na první místo a byl to výrazný znak jejich společného života. Výrazné a výlučné obrácení k Otci na nebesích dalo na zemi vzniknout bratrstvu, které mělo otcem jen Boha.

Protože Bůh je naším Otcem v nebesích, my lidé jsme všichni sourozenci. Toto základní křesťanské poselství bral František vážně a prožíval sourozenectví, které zahrnovalo také souhvězdí i pohyby moře, oblaka i bouře, vodstva i byliny, keře i zvířata. Své společenství založil na základě bratrství. On, který všechno opustil, vložil svou důvěru do starostlivé dobroty Otce.

Františkův výklad Otčenáše nás zve, abychom s modlitbou Páně zacházeli podobně, milovali ji a prožívali. Pak jistě následujeme Ježíše a patříme do družiny Chudáčka z Assisi, který se právem nazývá světcem Otčenáše.

K rozjímání

• Zvolte si jednu prosbu modlitby a řekněte, co vás k textu napadá.
• Které rýmované modlitby znáte? Modlíte se je?
• Jaké důvody máte pro hotové modlitby, jaké pro vlastní, svobodnou modlitbu?