Pár obecných myšlenek človíčka, jenž nalezl františkánství

O Duchu Božím, který si vane, kam chce, ve svobodě Boha samého, nemohu nic psát, protože to co Duch učí mne samotného, a projevuje to myšlenkami ve mně, může učit jiného jinými slovy a zprostředkovat mu jiné myšlenky. Jen si však myslím, že podstata všech těch slov a myšlenek, pro mne i pro druhého člověka kdekoliv na světě a pro člověka jakékoliv víry, je uvnitř obalu jednostejná.

O Duchu člověka budu psát dále na příkladu člověka – Františka z Assisi. Jeho spiritualita se vyvíjela spolu s jeho duchovním růstem a byla postupem času ostřena a cizelována společenství s jeho bratry a konzultací s církví, k níž se hlásil a kterou se snažil opravit.

A nyní něco o sekulárním františkánství podle Ducha Božího a podle Ducha člověka

Podle způsobu života sv. Františka může žít jakýkoliv člověk na zemi.

Duch Boží jej jistě z lásky podpoří podle toho, co je pro něj potřebné. Takový jedinec se, de facto, stane sekulárním františkánem, ale bez konfese.

Duch člověka skrze projevené bratrství

Chce-li však jedinec svůj františkánský způsob života dovést k dokonalosti, neobejde se bez bratrství, stejně jako se bez něj neobešel sv. František. Jednodušeji řečeno: chceme-li se učit, jak s lidmi kolem sebe zacházet, potřebujeme se učit Lásce Boží. A právě proto daroval Pán Františkovi bratry a sestry. A proto dodnes existují různé řády, jež takové lidi sdružují.

Žádný člověk není stejný, každý je originál a Bohu vzácný. Každý člověk je obdařen ve svém srdci univerzální láskou a může se naučit jí v sobě probudit. Každý má právo naslouchat vesmírnému Duchu Božímu a s jeho pomocí najít sebe sama. Najít svoji skutečnou podstatu, najít svoje obdarování od Pána, objevit svoji originalitu.

Jestliže se podobně smýšlející lidé sdruží do nějakého spolku, pak vždy nakonec vyvstane potřeba pravidel, regulí, aby mohl spolek žít alespoň v relativním souladu a bezpečí.

 Jaký je skutečný význam regule, řehole, řádu?

Pán obdaroval sv. Františka lidmi, ale ne proto, aby mu pomohl vytvořit dokonalou, profesní organizaci. Skoro se mi chce říci, že právě naopak. Nedokonalost a chybovost měla vždy být nedílnou součástí františkánské rodiny. Cílem bylo, učit se lásce na základě chyb (chcete-li hříchu).

Duch Boží nás učí všemu, co potřebujeme a často nás učí právě skrze druhé lidi.

O Duchu člověka Františka z Assisi .

Ze všech Františkových dochovaných psaných slov vybírám jen některé a to například ty o hříchu (chybovosti, či minutí se cílem), abych skrze ně pro sebe hledal a snad i našel charakter člověka, kterého se zdá Bůh miloval.

„Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého.“ (Nepotvrzená řehole)

„A ať se ministr nehněvá ani nerozčiluje pro něčí hřích, protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých.“ (Potvrzená řehole)

„A podle toho chci poznat, že miluješ Pána a mne, jeho služebníka i tvého, když budeš takhle jednat: totiž aby nebyl ani jeden bratr na světě, i kdyby třeba nejtěžšího hříchu se dopustil, který by ti přišel na oči a musel pak odejít bez tvého slitování, pokud slitování hledá; a kdyby milosrdenství nehledal, zeptej se ho sám, zda nechce milosrdenství. A i kdyby ti pak ještě tisíckrát přišel na oči, měj ho rád víc než mne, abys ho přivedl k Pánu. A s takovými měj vždy slitování“ (List generálnímu ministrovi)

„A jestliže potom třeba tisíckrát zhřeší a objeví se tisíckrát před tebou, miluj ho více nežli mne a neustaň ho vybízet k dobru. Oznam to kvardiánovi, aby i on nad ním bděl.  Všichni bratří, kteří vědí, že zhřešil, ať se ho nestraní, nýbrž ať s ním mají trpělivost a neroznášejí jeho hříchu. Nepotřebuje zdravý lékaře, ale nemocný. (Mat. 9, 12.)“ (List generálnímu ministrovi)

„Ministři pak, jsou-li kněžími, milosrdné ať jim uloží pokání; nejsou-li však kněžími, ať je dají uložit od jiných kněží řádu, jak před Bohem za nejlepší uznají. Mají se však varovat, aby se nehněvali a nermoutili pro něčí hřích, poněvadž hněv a zármutek v nich a též v ostatních překážejí lásce.“ (Potvrzená řehole))

A ještě na závěr něco z pokání sv. Františka, toho k němuž už za živa mnoho lidí vzhlíželo jako k blahoslavenému:

Mimo to vyznávám se Bohu Otci. Synu a Duchu svatému, blahoslavené Panně Marii, všem svatým na nebi i na zemi, generálnímu ministr našeho řádu, ctihodnému to pánu svému a všem Požehnaným kněžím i bratřím ze všech svých hříchů. V mnohém jsem zhřešil svou těžkou vinou, zvláště Že jsem nezachovával řehole, kterou jsem Bohu slíbil, Že jsem se nemodlil hodinek, tak jak řehole káže, buď z nedbalosti, buď pro svou nemoc, buď že jsem neznalým a neučeným. (List generální kapitule)

Ve výše uvedených větách nalézám jedno společné: Člověk se má celý život učit Lásce Boží. Ačkoliv všechny řády usilují o nějaký řád a pořádek, na vrcholu jejich snah a jejich cílem je a měla by být Láska Boží nikoliv farizejské lpění na zákonnosti.

Mohu-li si vůbec dovolit psát o řeholi, pak jen na příkladu řehole pro sekulární řád a jen z hlediska perspektivy pouhých dvanácti let mého profesního členství. Moje pochopení řehole a konstitucí se časem měnilo a doufám, že se bude i nadále měnit. Jinak by se moje víra a přístup k lidem a k současnosti stal zatuchlým. Víra a život ve víře musí být neustálý pohyb a víra musí být plná pochybností. Jinak se stane mrtvou.

A protože jsem v řádu pozoroval dobré i zlé, otevřenou lásku i skrývanou neústupnost zaviněnou strachem ze změn či ze sebe samotného, protože jsem viděl zájem o druhé ale také i lhostejnost, chci i nadále chci doufat v Boží milost a vedení Duchem svatým. K tomu nám pomáhej Duch svatý, řehole a také živí a chybující bratři a sestry.

Luboš Kolafa OFS na konci roku 2022